JAR a ZIMBABWE

 

DENÍK Z AFRIKY

 

 

                                                                                                                                                       Johannesburg

1.DEN                                

 

       Přilétáme 31. července 2009 do nejkrásnějšího města Jihoafrické Republiky Cape Town. Destinaci jsme vybrali na základě pečlivě připraveného Viktorova itineráře. Zavazadla naštěstí přilétají spolu s naším letadlem společnosti Turkish Airlains. Trochu nás sice zaskočila zastávka v Johannesburgu, která v letovém itineráři našich elektronických letenek nebyla uvedena.

      Na letišti kontaktujeme nejbližší informace a ptáme se na možnost koupě Wild Card. Tato „Divoká karta“ by nám měla posloužit ke slevám při vstupu a pobytu ve zdejších národních parcích a rezervacích. Conservation fees – jak se zde nazývají denní poplatky pobytu v parcích - jsou totiž značně vysoké. Mladý černoch nás odkazuje na další i-site, jež se nachází v příletovém terminálu, protože na své přepážce nemá ten správný formulář. Přecházíme tedy přes letištní staveniště ( zrovna se zde buduje nový mega terminál z důvodu připravovaného MS ve fotbale ) do příslušného terminálu, kde se bohužel vše opakuje. Ani kolega v tomto i-situ nemá spráné dokumenty. Nicméně máme od něho příslib, že do půl hodinky vše sežene a my tedy míříme do společnosti FIRST CAR RENTAL, kde máme objednáno auto. Po vyřízení nezbytných formalit s velmi sympatickým úředníkem přebíráme auto, s nimž máme v plánu „odřezat“ tisíce kilometrů. Nový WW POLO má najeto pouze 43000km a do kufru se nám tak tak vejdou naše tři plně nabaleny krosny. Vracíme se znovu na letiště pro slíbenou Wild Card, vyplňujeme formulář, přičemž úředník i-situ zjišťuje, že vše bylo zbytečné, jelikož stejně nemá tu správnou kartu! Vítejte v Africe! Pro nás bylo vše akorát zbytečnou ztrátou času.

         Vyrážíme tedy směrem k centru Kapského města a spoléháme na ukazatele, kteří nás po krátkém bloudění navigují na dálnici N7 směrem na Augrabies. V předměstských částech města se nachází spousta townshipů a slumů. Vzhledem k chystanému MS ve fotbale se vláda snaží investovat do těchto chudinských čtvrtí, které hyzdí celkový vzhled Kapského města.

        Krajina Západního Kapska je velmi rozmanitá. Již kousek za Cape Town se rozkládají nádherné pásy různých odstínů zeleně. Zřejmě vlivem podnebí ovlivněného Atlantickým oceánem je zde půda velmi úrodná a zelená.

        Jelikož chceme ještě dnes a pokud možno za světla dorazit do městečka Citrusdal, nacházejícího se na pokraji divokého pohoří Cedeberg, má můj drahý pedál plynu sešlápnutý až na podlahu. Ještě že okolo cesty jsou v obou směrech ploty zabraňující migraci zvěře přes cestu. S časem stejně prohráváme a do Citrusdalu dojíždíme za tmy. Dle našeho průvodce hledáme pestře pomalovanou ubytovnu pro baťůžkáře. Projíždíme městečko sem a tam, ptáme se korzujících či jen tak postávajících černochů na zmíněnou noclehárnu a nakonec zjišťujeme, že náš průvodce je už asi hodně starý. Za tu dobu se ze skromné ubytovny stal tříhvězdičkový hotel. Nakonec zakotvíme v městském kempu, kde z důvodu opravdu velmi chladného počasí ( není divu – v JARu právě vrcholí zima ) dáváme přednost „masňácké“ chatce o 4 pokojích. Cenu se snažíme usmlouvat na R400.

Viktor okamžitě zkoumá naše auto a vyzkouší především možnost lůžkové úpravy. Nacházíme servisní knížku, kde se dočteme, že další servisní kontrola je při dosáhnutí 45000km. Stejné číslo nalézáme nalepeno na zpětném zrcátku. Stav tachometru ukazuje 43590km a jelikož máme v plánu cestu až do dalekého Zimbabwe, budeme muset řešit servisku či výměnu auta.

 Namaqua NP

 

2.  DEN                                

 

Ráno děláme náš první nákup v africkém Sparu a naše skromné kempovací náčiní doplňujeme o kartuš k vařiči. Bez ranního kafe nefunguji, takže vlastní kompletní vařič je naprosto nezbytný!

Počasí je hodně studené a mlhavé. Přesto kouskem protrhané mlhy vystupuje úžasné skalnaté pohoří Cedeberg, které však z důvodu časové tísně a nedostatku informací o stavu řeky Orange musíme vynechat. Opouštíme tedy vcelku nezajímavé městečko Citrusdal, lákavé snad jen svými koupelemi a lázeňským střediskem a míříme po N7 kolem Clanwilliam k Springboku. Po stranách cesty se rozkládají oplocené pomerančové a citrusové sady – od citrusů je rovněž odvozen název města Citrusdal.

Alespoň z auta se kocháme pohledem na překrásný Cedeberg, jež v této části Západního Kapska stojí za minimálně dvoudenní návštěvu. K nejslavnějším skalním útvarům patří obrovský oblouk Wolberg a třicet metrů vysoký volně stojící sloup, kterému se podle jeho tvaru říká Maltézský kříž.

Pomalu se blížíme se k Namaqua National Park známý především rozsáhlými různobarevnými koberci květů táhnoucími se po celé oblasti parku. Krajina zde připomíná tak trochu botanickou zahradu. Pásy barev oranžové, žluté a fialové tvoří spolu s červenými odstíny půdy, šedí skal a zbývající zelení vskutku kouzelný obraz slavných krajinářů! Některá místa vypadají jako u nás pracně udržované zahradní skalky. V pozadí se opět rýsují vyprahlé hory. Podél cesty jsou vybudované zavlažovací kanály.

V tomto okolí se na zdejších farmách pěstuje ve velkém populární čaj rooibos – nebo-li čaj z rudého křoví. Je velice chutný a zdravý.

Stošedesátikilometrovou rychlostí dojíždíme do Springboku - hlavního města této oblasti - kde tankujeme za R310. Zde se přesvědčíme, že náš kontakt z autopůjčovny, slečna Carin Van Zyl nelhala -  bankovní kartou se v JARu benzín platit opravdu nedá. Střídáme řízení a já usedám za volant. Ještě že mám již nějaké zkušenosti s řízením vlevo…...Naše Polo je fakt spolehlivé a silnice přímo extrovní! Za chvilku to švihám stejnou rychlostí jako Viktor. Časově jsme opět v presu, musíme do 19:00 dorazit k bráně parku Augrabies. Cestou pozorujeme různé druhy ptáků. Bohužel jeden malinký roztomilý nám končí na předním skle našeho auta. Většině se však snažíme vyhýbat.

Krajina přechází v africkou step. Nejzajímavější jsou zde bizarní tvary kopců, jež jsou jako kupy namátkově rozházeny v kraji. Jejich barvy tvoří především odstíny rudé a hnědé. Úrodnou zeleň vystřídala sluncem vyprahlá tráva. Občas se objevují osamocené farmy nebo oplocené černošské kolonie, podobné známým townshipům u velkých měst. Zakuklené černochy potkáváme i u cesty a mě napadá, jakým způsobem asi tito lidé tráví čas v takové pustině.

Bránu parku naštěstí stíháme a vjíždíme do Augraibes National Parku, kde se ubytováváme v campu rozkládajícím se přímo u stejnojmenných vodopádů.  Venku je stále dosti chladno, opět tedy upřednostňujeme luxusní chatku. Na recepci, sloužící rovněž jako informační centrum a středisko parku, konečně vyřizujeme Wild Card, díky níž máme již v tomto campu slevu – chatka je za „pouhých“ R649.

                                                                                                                                   

                                                                                                                    Moon Rock

3. DEN                                  

 

  Hned ráno si na recepci snažíme vyřídit servisní kontrolu na nejbližší pobočce společnosti FIRST CAR RENTAL. Mladá a velmi sympatická slečna z recepce nám vše ochotně telefonicky vykomunikuje svou rodnou afrikánštinou a my již víme, že původně plánované dva dny v tomto vskutku bizarním parku budeme muset zkrátit. Balíme a vyrážíme na prohlídku Augrabies Falls. Vydlážděná cesta začíná hned za recepcí a asi po 150m narážíme na oblaka dostřikované vody nad hnědým horizontem 2000km dlouhého proudu řeky Orange. Vodopád je opravdu mohutný, ale v období deštů ( říjen – listopad ) bývá mnohem širší o čemž vypovídají stopy tmavě zbarvených skal na vrchním úseku a rovněž v roklině. Ve skutečnosti je průtok Augrabies Falls srovnatelný s mírnějšími úseky Viktoriiných nebo Niagarských vodopádů. Naštěstí se vodopády Augrabies vyhnuli komercializaci a jejich hřmění v tajemné poušti pod azurovou oblohou je neobyčejně úchvatné. V Afrikánštině Augrabies Falls znamená „Místo ohromného hluku“.

V okolí vodopádů se raftuje, jsou zde i výlety na kánoích a pořádají se rovněž  jízdy na koních chovaných na zdejších farmách.

My však stíháme pouze prohlídku vodopádu, kde potkáváme na žulových kamenech rodinky roztomilých damanů skalních a vydáváme se na jízdu kolem Moon Rock ( Maantros ). Cesta je prašná a vede přes dva brody. Ten druhý je poměrně hluboký, zvažujeme, zda se raději nevydat dále pěšky. Osazenstvo terenního auta jedoucího naproti nás ubezpečí, že i naše Polo tuto "louži" zvládne, a tak pokračujeme až k měsíční skále. Pohledem z Moon Rock na vyprahlou vskutku měsíční krajinu se loučíme s touto části Afriky. Je pro nás hodně skličující, že se nacházíme pouhých 100km od státu Namibie, kterou by jsme si přáli navštívit. Čas vyhrazený na procestování JARu a Zimbabwe je však opravdu hodně krátký. Míříme tedy do Upingtown po dálnici N14. Čeká nás hodně dlouhý přejezd až do Kimberley, kde nám zřejmě vymění auto. V Upingtownu děláme krátkou zastávku na jídlo a pokračujeme vysušenou krajinou Severního Kapska směrem na Groblershoop Campbell do Kimberley. Zde obstaráváme nákup v nejlevnějším marketu Pick´n Pay a z důvodu dehydratace sháníme především pivo. Bohužel je dnes neděle, a to je v JARu prohibice. Opravdu - tuto skutečnost žádný průvodce neuvádí, takže Češi bacha – zásoby piva dělat v sobotu!

Viktor se dává do řeči s místním bílým domorodcem, který nám nabízí ubytování u nějakých známých. Já to však zavrhuji, chci dojet a přenocovat na letišti, kde je pobočka našeho car rentalu, ať se ráno nezdržujeme. Je už tma ( zde v JARu se v tomto zimním období stmívá po 18:00 hodině a tma přichází pomerně rychle). Rozednívá se okolo 06:30.

Letiště v Kimberley je malé a my využíváme alespoň zdejší toalety k hygieně. Místo noclehu vybíráme ihned před letištěm ( naštěstí v noci letadla nelétají ) na přírodním parkovišti u garáží nadnárodní půjčovny aut AVIS. V našem Polu provádíme lůžkovou úpravu, dáme si dezinfekci v podobě domácí slivovičky a uléháme. Asi po desáte v noci nás probouzí hoši z AVISU, kterým končí služba. Vysvětlujeme jim náš problém, jež potřebujeme ihned zrána vyřešit, abychom mohli vyrazit  co nejdřív. Kluci jsou fajn a jen se obávají o naši bezpečnost.

Big  hole

   

 

4. DEN

 

Po ránu ihned balíme naši provizorní noclehárnu, zdravíme se s šéfovou AVISU, která přijíždí do práce ( vsadím se, že tamtamy zde zvučí, a že již včera o nás věděli všichni zaměstnanci této společnosti…) a ubíráme se do kanceláře FIRST CAR RENTAL. Zde přebíráme fungl novou Ford Fiestu ( poslední model 09 ) a vracíme se zpět do Kimberley, kde navštívíme známé historické hornické muzeum a Big Hole ( diamantový důl ).

Kimberley zažilo svou slávu v 70. letech 19. století, kdy zde propukla diamantová horečka. Rozšklebená 500m široká jáma ( dnešní Big Hole ), bývala kdysi malým kopcem na vyprahlé farmě Severního Kapska a náležela bratrům De Beerovým. Po rozšíření zprávy o výskytu diamantů zde kopalo přes 50000 lidí a malý kopec obrátili doslova vzhůru nohama. Důl byl uzavřen roku 1914 a do té doby se zde získalo přes 14,5 mil. diamantových karátů.

V celém areálu jsou nejzajímavější historické budovy zachycující autentičnost té doby.

Před náma je spousta kilometrů, takže po prohlídce frčíme po N12 směrem na Johannesburg.

Dálnice ( zatím až doposud neplacené ) se zde hodně rekonstruuje, a proto naše rychlost ( byť Fiesta je stejně dobrá jako naše bývalé Polo ) je mnohem pomalejší a čas na projetí tohoto úseku o to delší. Už teď vím, že do městečka Sabie na okraji oblasti Mpumalanga ( „Země vycházejícího slunce“) dorazíme tak k půlnoci.

Celá oblast směrem na Jo´burg je absolutní rovinatou stepí. Občas zahlédneme antilopy a pštrosy, stáda nějakého druhu krav a muflony. Dálniční odpočívadla zde nejsou, není kde zastavit. Nemůžeme si prohodit řízení, takže Viktor ujede fakt velký kus cesty solo. Do Jo´burgu nezajíždíme, ale i z dálnice lze vyčíst spoustu zajímavých informací o životě zdejších černochů. Celé předměstí tvoří hustě osídlené townshipy a slumy. Obydlí  pro nejchudší obyvatele jsou rozměrově o něco málo větší než naše kuchyň v paneláku. Jako stavební materiál jsou použity vlněné plechy. Jak se přibližujeme k městu, mění se i typy domů v townshipech. Některé jsou ze dřeva nebo dokonce i zděné. Všechny osady jsou oplocené. Černoši postávají u cesty s taškami a vehementně stopují. Je fakt, že autobusová doprava zde moc rožšířena není. Celou cestu Západním a Severním Kapskem jsme neviděli jedinou autobusovou zastávku. Kvalita dálnice se hodně zlepšila, a zde je již první úsek dálnice placený - R37. Další úsek je pak za R55. Opět se rychle stmívá a nám dochází palivo. Ještě že v dálce svítí čerpačka....Provoz pomalu ustává, a tak sedám za volant. Míříme dálnicí N12 přes Emalahleni a Nelspruit do Graskopu. Krajina v této oblasti začíná lehce „brdkovatět“ a docela citelně se ochladilo. Před půlnocí dojíždíme před Sabie a ještě v horách nocujeme na osamoceném romantickém a velmi klidném místě. Hluboko pod námi svítí tisíce světel městečka Sabie.

                                                                                                                           Drakensberg

5.DEN                                   

 

Probouzíme se s kouzelným výhledem na okraj pohoří Severního Drakensbergu. Počasí bude opět slunečné. Sjíždíme do Sabie a dál do Graskopu. Zde již jsou ukazatele na Blyde River Canyon. Tento třetí největší kaňon světa je vyhlášenou přírodní rezervací. Výhledy na něj  jsou vskutku překrásné a fascinující jak shora tak i zespodu. Vydáváme se po silnici R532, kde absolvujeme prohlídku vysokého vodopádu Mac Mac a procházku ke skalní formaci nazvanou God´s Window ( Boží okno ) patříci mezi nejnavštěvovanější místa této oblasti. Rovněž nevynecháme ani zdejší kapraďovitý prales. U parkoviště nabízejí místní domorodci tradiční africké zboží.

Vysušená krajina je zde částečně uměle zalesněná borovicemi. Na jednom z vypálených úseků nás překvapuje početné stádo paviánů, kteří se rozhodnou přeběhnout cestu právě před naším autem. Tak tak brzdíme. Krátkou zastávku děláme i u Berlin´s Falls. Na parkovišti trošku obchodujeme s místními sympatickými černoškami, jež nabízí nádherné sošky a šperky z černého kamene a zdejšího dřeva. Suvenýry jsou z první ruky, a proto jsou jejich ceny mnohem nižší než ve městech. Tyto ženy si s módou rozhodně starosti nedělají. Mají na sobě různobarevné šátky jak na hlavách tak kolem pasu a jednoduchou ručně vyrobenou obuv pletenou kdoví z jakých rostlin. Všichni jsou usměvaví, milí a přestože velký kšeft jim neděláme dávají se s námi do řeči. Čas nás tlačí, vynecháváme tedy Lisbon Falls a míříme do samotného Blyde River Canyonu. První zastávka je u Bourke´s Luck Potholes ( Jámy šťastného Burkeho ) nacházející se na začátku soutěsky. Jde o velmi zvláštní pravidelně utvářené útvary způsobené oblázky nanesenými vodou u soutoku řek Treur a Blyde. Připomínají zkamenělé víry vyhloubené do skal ( trochu jako hrnce ). Celá soutěska je vskutku zajímavá. Nejlepší vyhlídkou však jsou bezpochyby Three Rondavels, jejichž jméno je odvozeno od tvaru skalních formací připomínající africké kruhové chýše tzv. rondavely. O několik stovek metrů níže meandruje řeka Blyde River. Žádná fotografie nemůže dokonale vystihnout  tuto úchvatnou podívanou. Chvilku zde pozorujeme modré a zelené ještěrky s červenými ocásky a kocháme se pohledem do kraje. Následně pak razíme k městečku Hazywiew, kde nevede žádná veřejná doprava ( ostatně jako k všem malým městečkům zde v JARu ). Potkáváme spoustu školáků, kterým právě skončilo vyučování. Všichni mají na sobě školní uniformy barevně rozlišené zřejmě stupněm a typem školy.

Z Hazywiew dojíždíme k Numbi Gate – jedné s několika vstupních nebo i výstupních bran Krugerova Národního parku. Tento park je symbolem turistické jižní Afriky a nabízí téměř vše, co většina návštěvníků Afriky očekává – spoustu slonů, antilop, žiraf, buvolů, šelem, opic, ptáků a dalších druhů zvěře potulující se po zdejších stepích a savanách. Kruger je přibližně stejně velký jako naše celá Morava, má podlouhlý tvar a táhne se provincií Mpumalanga podél hranice s Mosambiquem. V celé oblasti je výskyt malárie, kterou přenáší samičky specifického druhu komára. My jsme však již z Česka vybaveni antimalarikem. Na doporučení očkovacího centra, kde jsme se rovněž nechali očkovat proti žloutence typu A a B, jsme nakoupili Malaron - cenově sice dražší, za to bez vážnějších vedlejších účinků.

Po parku se pohybujeme vlastním autem rychlostí 50km v hodině ( což je zde nejvyšší povolená rychlost ) po vcelku kvalitních asfaltových cestách. Jsou zde i cesty vedlejší, kde si však s naší Fiestou moc netroufáme z důvodu případného defektu. Není mi jasné, jak by jsme zde v této divočině, kde nevíte, jaká šelma na vás za rohem vykoukne, měnili kolo…..Vystupovat z auta je v parku totiž zakázáno a možnost je pouze na vyznačených vyhlídkách nebo při návštěvě kempového komplexu. Těch je v Krugerově parku několik a nabízí kvalitní služby jak v podobě ubytování ( buď v luxusních chatách nebo karavanech, či ve vlastních stanech ), tak i obchodech, čerpacích stanic či možnosti internetu. My máme vlastní stan a přes webové stránky Sansparku objednány a částečně uhrazeny tři noclehy ve třech rozdílných kempech. Opouštíme vstupní bránu Numbi Gate a jsme trouchu ve stresu, protože brány všech kempů se zde zavírají v 18:00 ( v kteroukoliv roční dobu ).  Je okolo třetí hodiny odpoledne a první nocleh nás čeká v 90km vzdáleném kempu Lower Sabie. Z oken auta pozorujeme různorodou buš a hned u cesty potkáváme stáda různých druhů antilop, přímorožců, buvolců a gazely skákavé ( springboky - jež jsou národním symbolem Jižní Afriky ), slony a přímo proti nám hrdě kráčí žirafa.  Rovněž se nám daří setkat se s celou rodinou nosorožců, kteří v Krugeru nejsou až tak běžní. Zvědavé opice, nejčastěji jsou to různé druhy kočkodanů a paviánů, přicházejí do bezprostřední blízkosti našich otevřených oken auta. U krajnice posedávají místní ptačí klauni – tokové žlutozubí, kteří nás provázejí celým parkem. Ve větvích vzdáleného stromu zahlédneme nádherný exemplář orla jasnohlasého. Krátkou pauzu děláme v kempu Skukuza především za účelem koupě podrobné mapy celé rezervace s napajedly a vodními nádržemi, kde se zdržuje zvěř. Blíží se večer a tudíž aktivita a migrace zvěře se zvyšuje. U velikého mostu přes řeku Sabie, kde je povolen výstup z auta, chvilku pozorujeme několik početných rodinek slonů. Jsou tak neskutečně blízko! O pár minut později zcela nečekaně potkáváme naši první šelmu! A jelikož se dodneška s dcerou přeme, zda to byl levhart či gepard nebo leopard, vymýšlíme nový druh kočkovité šelmy, a sice s názvem "geopard" ( odpusť Darwine! ). Jsme zcela facinování ladnou chůzi této nádherné kočky před naším autem, a tak jí sledujeme až do okamžiku, kdy se nám ztrácí v křovích. Téměř před cílem našeho dnešního safari zastavujeme u jezera, na jehož hladině vykukují obrovské oční bulvy hrochů. Na břehu se líně povalují krokodýli. Vjíždíme do brány kempu Lower Sabie a než na recepci vyřídíme potřebné formality, venku se úplně setmí. Jsme hodně unaveni a nabiti intenzívními zážitky z celého dne. Nejdříve hledáme flek na spaní, pak zase nemůžeme nalézt auto s naší dcerou! První nocleh v divočině je především ve znamení zvláštních, místy až děsivých zvuků nočních ptáků a dravců.

 Kruger NP  

  

 

 

6. DEN

 

Kafčo si dáváme na okraji kempu v blízkosti řeky Sabie. Již brzy ráno jsem zde zaslechla hrochy a skutečně, je jich tady požehnaně! Líne se převalují v bahně na břehu řeky nedaleko od nás. Pod terasou restaurace dovádějí mláďata paviánů. Dychtiví dalších zážitků vyrážíme na safari. Po ránu a večer je život zde v buši nejpestřejší. Přes den je i na zvěř příliš velké horko a všichni se schovávají ve stínu. I teď v zimě v této části Afriky slunce žhne jako u nás v tom nejparnějším létě. Potkáváme slony, zebry, žirafy, stáda pakoňů. Kolem poledne zvěře ubývá, a tak zamíříme do kempu Satara, kde budeme nocovat. Nádherným dopoledním úlovkem se stává podívaná u napajedla, kde je celá žirafí rodinka, buvoli a hroši.

Zdejší kemp je luxusní a s bazénem ( tak jako většina zde v Krugeru ), ale jinak je málo zalesněný a tudíž  i příšerně prašný. Stan rozbíjíme u plotu soukromé rezidence s umělým zavlažováním. Díky němu jsou zde vysoké stromy obsazené veverkami kapskými a mláďaty kočkodanů, jež nám poskytují skvělé divadlo. Všude v Jižní Africe se hodně griluje. V kempech u každé chaty a každého místa pro stan jsou k dispozici grily. V místním obchůdku kupujeme skvělé steaky na večeři. Vpodvečer vyjíždíme na krátké safari k většímu napajedlu. Na břehu sledujeme obrovské množství různých ptáků přeřvávajíce jeden druhého. Při zpáteční cestě potkáváme v blízkosti silnice velké prasata bradavičnatá, pštrosy, opět žirafy, antilopy, buvolce, velmi početné stádo paviánů, jak jinak než "úřadujících" přímo na silnici, a dnešním bonbónkem jsou výstavní kusy buvolů.

Večer grilujeme, za plotem se popásá stádo buvolů a kudu - hrome, z čeho ty steaky vlastně jsou?????

                                                                                                                         Camp Letaba

7. DEN                                     

 

Přivstaneme trochu dřív, balíme a vyrážíme směrem k poslednímu noclehu zde v Krugerově parku kempu Letaba. Projíždíme rozmanitou krajinou parku, kde se střídá vysušená savana se stepí. Občasný výskyt vysokých zelených stromů, poskytujících blahodárný stín a svačinu žirafám, působí jako oázy v poušti.

Prvním a vzácným dnešním úlovkem se stává úžasný exemplář psa hyenovitého křížícího nám cestu. Zastavujeme opět na mostě, tentokrát přes řeku Olifants. Z mostu pozorujeme hrochy, krokodýly a obrovského sumce. Je pozoruhodné, jak se v této divočině zvířata snaží žít vedle sebe ve svých vyznačených teritoriích, tak, aby jeden druhému nepřekážel....

Krátce zastavujeme i v kempu Olifants, který je vyhlášen úchvatnou vyhlídkou na širokou stejnojmennou řeku. Usedáme na posed a dalekohledem sledujeme rozvernou hroší rodinku rochníci se v chladné vodě. Poledne vrcholí, a my  vyhledáváme stín již v kempu Letaba. Krajinu v této části parku tvoří zakrslé listnaté stromy, teď v zimě nádherně zbarvené odstíny podzimních barev. Je zajímavé, jak příroda obdařila zvířata barvami jejich přirozeného prostředí. Někdy je docela těžké rozeznat ve vysoké trávě s šedými a hnědými balvany, zda jsou to nosorožci či buvoli nebo jen obyčejný balvan, jestli se tráva čeří pod pohlazením větru nebo se zde právě přikrčila číhající šelma..

V kempu úmyslně vybíráme flek hned u hlavního plotu. Kousek od nás se vlní řeka Letaba sloužící zvěři jako napajedlo. Tento ubytovací komplex je díky rázu zdejší krajiny hodně zalesněný listnatými stromy a vysokými palmami. Rozkvetlými keři se prohání spousta ptactva a dokonce tu potkáte i krotké antilopy losí. Vyhlídky na řeku skýtají skvělé pozorování zvěře zrána i v podvečer. Na protějším břehu se pasou pakoně, antilopy, skotačí opice a zahlédneme i vzácného marabu afrického. Přímo u našeho stanu je ve chvíli, kdy vybalíme svačiny, hotové safari. Z buše sem zavítala mláďata kočkodanů a naši známí ptačí klauni v podobě toků žlutozubých. Nechybí ani veverky kapské. Krmení zvěře je samozřejmě v parku přísně zakázáno, nicméně neodoláme a nabízíme drobné sušenky ptačí drobotě a malým opičkám jejichž dotyk roztomilých pacek je tak příjemný! Jsou to přece jen divoká a svobodná zvířata žijící ve volné přírodě!

Kvečeru vyrážíme opět do buše. Moc se nám dnes nedaří, z „Velké pětky“ nám již chybí jen lev, kterého jsme zatím ani nezahlédli. Poprvé se proto pouštíme kus po vedlejší prašné cestě a řeku Letabu objíždíme z druhé strany. Nacházíme tady velké množství hrochů vyvalujících se na břehu. Kousek dál u cesty se pasou buvoli a sem tam se najde i nějaký slon samotář. Na závěr dne nás překvapuje početná žirafí rodinka i s příbuzenstvem v blízkosti brány.

V kempu opět kupujeme maso na gril, obhlídneme okolí řeky, ale už skoro není nic vidět. Při grilování nás ohromuje procházející se hyena hned za plotem. Jsme od ní vzdáleni vskutku jen na pár čísel. Měsíc je právě  úplňku a tudíž nemusíme používat žádné světlo pro stanování. Šelma je proto absolutně klidná. Při přímém kontaktu jejích tmavých očí s mými mi běhá příjemný mráz po zádech. Tak blízko jsme nikdy žádné divoké šelmě žijící ve svobodné divočině nebyli. Hyena se k nám vrací několikrát za ten večer. Jelikož se chováme tiše, vždy nás odmění delší zastávkou u našeho kempovacího místa. A my se kocháme jejím skvrnitým kožíškem.... Mou dceru napadá, že jsme si s hyenou vyměnili role. Má pravdu - to ona nás teď pozoruje v naší kleci! Kousek od nás se směrem k nám valí něco obrovského. Dle stop v podobě trusu, polámaných stromů a hrubě vyšlapaných stezek, jež jsem zahlédla za plotem přes den, to budou určitě sloni. Právě kvůli těmto stopám jsme úmyslně zvolili místo pro stan v nejvzdálenějším koutě tohoto bezpochyby nejhezčího kempu. Objevuje se slon na několik metrů od nás a z druhé strany přichází za bouřlivého lámání stromů další chobotnatec. Opravdu skvělé noční safari! Uleháme plni dojmů z tak blízkého setkání se zvířaty. Po chvilce mě však budí Viktor, že máme "něco" hned za stanem ( samozřejmě od buše nás dělí vysoké pletivo ). Potichu tedy vylézáme ze stanu a vidíme obrovského slona pasoucího se na křoví tak na metr od našeho stanu. Jsme tiše jak pěny. Nemůžeme se vynadívat na mohutné tělo a bělostné kly tohoto krasavce. Z druhé strany opět přichází další velikán. Oba frajeři jsou zřejmě ti samí, které jsme sledovali již u večeře. Musím se usmát, když vidím, jak náš první slon úplně znehybní při jakémkoliv zvuku který nedělá on sám. Jeho však je ztichlou stepí slyšet hodně daleko, když si razí cestu skrz stromy. Pozorujeme jak si nabírá chobotem trávu kousek ode mě, promáchne ji chobotem o další trs, co kdyby v jeho soustu právě spala třeba tarantule.... a on je přece tvor býložravý! Trochu dramatičnosti celému zážitku dodává velmi silný vítr, který mraky zatahuje měsíc. Zalezáme do spacáků, když vtom slyšíme téměř za apsidou varovné a důrazné mručení. Tak pánové, to mě podrž, jestli tohle není sám král zvěře! Opatrně otvíráme druhou stranu stanu a vystrkujeme jen hlavy. Zápach šelem je velmi intenzívní, avšak vytouženého lva nezahlédneme. Po chvilce však slyšíme řev několika "kousků" přibližně 200m od nás. Signály jsou zcela jasné a upozorňují všechny obyvatele džungle, že se nachází v nočním teritoriu těchto nebezpečných lovců. Celá buš ztichne a nocí se nese pouze řvaní šelem téměř až do rána.

  Kruger NP

   

 

8. DEN

 

Vstáváme již v 5 hodin ráno a bránou vyrážíme ihned po jejím otevření spolu s několika dalšími auty směrem k doznívajícím hlasům lvů nesoucích se buší. Projíždíme okolí po cestách vhodných jen pro džípy, riskujíce defekt. Oblastí je doslova nasáklá zápachem šelem, stopy po jejich nočním řádění se nacházejí přímo u cesty, avšak nezahlédneme již ani jednoho. Objíždíme řeku Letabu, potkáváme antilopy a dle jejich naprostého klidu usuzujeme, že lvi jsou již opravdu pryč! Vracíme se do kempu a balíme. Čeká nás posledních zhruba 50km safari, než dojedeme k výstupní bráně Phalaborwa. Na tomto úseku Krugerova parku potkáváme již jen vysokou a slony. U napajedla chvilku sledujeme hrochy a krokodýly. Ráz krajiny je místy skalnatější s početnýma pískovcovýma homolema. Vypadají jako obrovská mraveniště. Loučíme se s Kruger National Park a razíme k dálnici N1 na hranici se Zimbabwe. Musím říct, že mé obavy ohledně výskytu nebezpečného hmyzu, především pak jedovatých pavouků a malárii přenášejících komárů se v parku nenaplnili. Průměrná teplota v zimním období zde v Krugeru je okolo 27°C. Nicméně v Zimbabwe bude jistě ještě tepleji…

Projíždíme velmi úrodnou oblastí bohatou na banány a pomeranče. Tankujeme v městečku Tzaneen, kde rovněž doplňujeme zásoby a po R71 míříme směrem na Polokwane. Odtud již vede dálnice N1 až na hranice.

Většina cestovatelů projíždějící státem Zimbabwe ( bývalá Rhodesie ) zná zdejší politickou situaci a vysoké procento rizika pro turisty. Proto k návštěvě nejzajímavějšího místa Viktoriiným vodopádům využívá letecké přepravy z hlavního města Harare přímo k Vic falls. My však chceme z této země poznat daleko víc, a proto volíme dopravu naším zapůjčeným autem. Již při objednávání vozidla v JARu jsme museli do formuláře uvést plánovanou návštěvu této země. Ne každá rent car vám to však umožnuje!

Cestu k hranicím lemují statné baobaby, mohutné stromy dožívající se až 1000 let, které jako zástupci flory patří k symbolům Afriky. V mládí jsou tyto stromy štíhlé a postupně se kmen stává naducaným rozvětveným velikánem vztahujícím své propletené větve k nebi. Zdá se, že rostou kořeny obráceně. Vyskytují se rovněž v Austrálii, kde je obyvatelé nazývají boaby.

Dnes je pátek a tudíž migrace obyvatel hraničním přechodem je vskutku vysoká. Tolik černochů po hromadě neuvidí ani nový fotbalový stadion v Kapském městě při fotbalovém mistrovství! Protáhnout se autem tímto davem na parkoviště je téměř nemožné. Auta, která zde postávají a čekají na své majitele, než vystojí frontu na výstupní razítko z JARu, jsou nabalena různým zbožím určeným k prodeji, nebo ke spotřebě pro celou vesnici, jež zde v Zimbabwe tvoří často jeden rodinný klan. Tyto auta jsou v hrozném technickém stavu a je vidět, že již něco pamatují! Je obdivuhodné, jakým způsobem všechno zboží drží na autě, když ještě navíc na nákladu sedí i cestovatelé. Nakonec zázračně parkujeme a stáváme se přímými účastníky pohraničního mumraje. Mezi tisíci černochy jsou pouze tři bílí, a to jsme právě my. Potkáváme tady spoustu žebrajících dětí i dospělých a ženy obchodující s citrusovými plody. Spousta z nich má na zádech dekou nebo osuškou připevněno malé dítě. Podáváme jim drobné, bez toho, abychom si nějaké ovoce vzali. Za R50 a 6 piv nám nějací kluci černošský pomáhají vypsat potřebné dokumenty nutné pro výstup z JARu. Člověk zde musí být hodně opatrný – na přechodu působí lidi, kteří si tímto způsobem přilepšují, nicméně stává se, že narazíte na podvodníky. Vystojíme šíleně dlouhou frontu, platíme za přejezd hraničního mostu R86 a po dvou hodinách přijíždíme k samotné zimbabwské hranici. Tak tady se snad opravdu sešla půlka celé země! Další byrokratickou mašinérii zvládáme s velkým nervovým vypětím. Nikdo zde nic neřídí, lidé se předbíhají ve frontách, nikde se nedočtete, co všechno vlastně pro vstup do země potřebujete. Zdejší úřednicí jsou neskutečně pomalí ( což pro afričany není nic neobvyklého ), a tak máme obavu, aby nás ještě dnes vůbec odbavili. I zde se nám nabízejí své služby "podnikatelé" ve věcech vyřizování vstupních dokumentů, my však raději vše absolvujeme osobně a další kilometrovou frontu si řádně vystojíme. Celnice na této straně funguje vesměs bez počítačů. Konečně vyřizujeme samotné vízum, což je USD30 na osobu, dále pak povolení pro tranzit R160 a po 6 hodinách vstupujeme konečně po půlnoci na území Zimbabwe! Celní úředník nás důrazně varuje před nebezpečím při projíždění touto zemí. „Zapomeňte na bezpečnou a pohodovou South Afrika“, říká, tady jste v nebezpečném Zimbabwe! Cesty jsou prý tady ve špatné kvalitě, okolní lesy i stepi nejsou oploceny a tudíž hrozí nekontrolovatelná migrace zvířat. V autě se zamykejte, nikde nezastavujte, v žádném případě neberte stopaře a spěte pouze v hotelech! Stupeň kriminality je zde prý opravdu vysoký! Trvá nám dlouho než uvidíme první ukazatel na město Bulawayo, což byl jediný a zároveň poslední na 300 kilometrech. Cestu až k Vic falls máme nastudovanou pouze z Googlu a rádi bychom si tedy pořídili mapu této země. Nicméně Zimbabwe má hlavní dvě asfaltové cesty, jedna vede k vodopádům a druhá k hlavnímu městu Harare. Ostatní cesty jsou velmi pochybných kvalit. Jsme docela unaveni a rádi bychom někam zapíchli auto a ulehli. Po důsledném varování celního úřeníka a následného upozornění policie při první silniční kontrole v tomto státě se docela obáváme jen tak někde zaparkovat. Podél cest i v tuto noční dobu posedávají nebo poléhávají lidé s naskládáným zbožím, jež nabízí přes den projíždějícím cestujícím. Většinou jsou to citrusové plody, sošky nebo i palivové dříví. Doprava je tady velmi drahá, a proto se prodejci na prodejních místech zdržují do chvíle, než vše doprodají.  Své zboží si hlídají, a proto si ustýlají přímo u svých hromádek, kde mají rozdělaný oheň pro zahřátí.

Chvílemi mám pocit, že nás sleduje nějaké auto. Zkoušíme tedy zastavit a ono zastavuje rovněž, rozjíždíme se a ono zároveň s námi. V tuto pozdní dobu a po celodenní únavě vidím ve svých představách, jak nás sledující auto předjíždí, parkuje napříč cesty, vyskakují z něj borci se zbraněmi a..... konec raději ani nedomýšlím. I přes hrozící nebezpečí střetu se zvířaty, kdy se podél cesty potulují krávy, kozy, psi, osli, prasata a opice, Viktor sešlapuje pedál plynu až na podlahu a "pronásledovatelům" ujíždíme. Po chvilce odbočíme na vedlejší silnici, která je pod povrchem hlavní cesty, takže jsme trochu kryti kopcem, a snažíme se chvilku si odpočinout v uzamčeném autě. Kolem nás se rozléhají nám již velmi známé zvuky buše. Hned vedle této vedlejší cesty objevujeme vyhořelé vraky nějakých zapomenutých aut, že by turisté???

                                                                                                                        Zimbabwe

9. DEN                                  

 

Za rozbřesku v časných ranních hodinách ihned vyrážíme jediným směrem této hlavní cesty, a to je k druhému největšímu městu zde v Zimbabwe Bulawayo. Tady si slibujeme trošku té civilizace. Dáváme zde snídani a chvilku se rozhlížíme po místní architektuře a obyvatelích. V tomto státě se dá platit několika měnami, jelikož ta jejich devalvuje každý den. Ráno vezmete výplatu a večer si už za ní nejste schopni nic koupit. Ceny se uvádějí především v amerických dolarech a jsou hodně vysoké. Přesto jsou obchody téměř zboží-prázdné. Skutečně naprostý úplný opak JARu, kde je vysoká úroveň nejen veškerých služeb, ale rovněž všeho zboží je v marketech dostatek! Za Bulawayem je kousek cesty v naprosto katastrofálním stavu. Těch děr by jeden ani nespočítal. Dále se však asfalt zdá být OK, a tak usedám za volant a řádně našlapuji.

Okolní krajina je místy hodně stromovitá v úžasných podzimních barvách nebo naopak skalnatá a vysušená. Velmi často se zde objevují nádherné baobaby. Mezi stromy jsou vidět malinkaté roztomilé vesničky tvořeny rondavely oplocené jednoduchým plotem s pevných větví. Tato kulatá někdy i hranatá stavení mají velmi jednoduchou konstrukci z hrubých dřevěných nijak zvlášť opracovaných kůlů, zdivo je tvořeno z hnědé nebo červené hlíny a střecha z dlouhých silných slámovitých travin. Děti, které zde zahlédneme často naznačují, že jsou hladové. Okolo cesty se místy objevují krámky, kde obchodníci nabízejí mimo ovoce sošky z mahagonového dřeva nebo černého kamene. Některé jsou vskutku mistrovskými díly, např. sloni dosahující často životní velikosti nebo vyřezané lidské hlavy zobrazující kdovíkoho. Myslím, že spousta z nich by se nádherně vyjímala v některé z evropských galérií.

Rovněž dřevěný lakovaný nábytek je zde k mání. Kdekoliv zastavujeme, všichni jsou k nám vlídní, zdraví nás a zdají být v pohodě. Potkáváme ženy nesoucí na hlavách objemné nádoby nebo plné tašky užitečného zboží a děti pasoucí dobytek podél silnice. Nemám ráda fotografie zobrazující místní domorodce jako nějaké hračky nebo zvířata, nicméně při fotografování jedné z vesniček neodolám a při dotazu majitelky domu, zda si mohu pořídit snímek jejího domu, přibírám k fotce i jí samotnou. Sympatická černoška mě velmi překvapuje svou dokonale plynnou angličtinou, a tak se na chvilku dáváme do řeči.

V oblasti Hwanga, která se zdá být průmyslovější, objevujeme dokonce i vlakové nádraží pro osobní i nákladní dopravu a v dálce se rýsují komíny elektrárny. Zde nás staví policejní hlídka a upozorňuje nás, že nám na autě chybí reflexní nálepky, jež jsou kvůli bezpečnosti v Zimbabwe povinné. Bohužel je víkend a tudíž se zmíněné nálepky nedají nikde sehnat. Doufáme tedy, že se vyhneme pokutě, která by v tak zkorumpované zemi jakou Zimbabwe bezpochyby je, mohla být hodně vysoká.

V odpoledních hodinách konečně vjíždíme do malého městečka nesoucí stejný název jako slavné vodopády - Victoria Falls. Tento jeden ze sedmi divů světa na řece Zambezi se rozkládá na hranici třech států – Zimbabwe, Zambie a Namibie. V místech, kde řeka opouští caprivijské bažiny v Namibii se její tok líně převaluje širokým údolím. Na hranicích těchto tří států se však zcela nečekaně ztrácí z obzoru a padá do více než stometrového 1,7km širokého koryta. Zákruty, peřeje a divoká voda jsou jako stvořená pro divoký rafting.  Vodopády objevil v 19. století skotský cestovatel a misionář David Livingstone a pojmenoval je na počest královny Victorie. Dle zdejších obyvatel však vodopády nesou jméno znamenající v češtině „Dým, který hřmí“ nebo „Voda, která stoupá vzhůru“. Vodopády jsou nejbohatší v době deštů, kdy se jejich bohatá vodní tříšť nese do výšky až 500m. Určitě se sem nevyplácí zajíždět v létě, můžete být zklamáni nedostatkem vody. Dle cestovatele Livingstona je i pojmenován Národní park rozkládající se v Zimbabwe a na území Zambie. Velkou část tohoto parku zabírají právě vodopády. Zdejší buš je bohatá na zvěř, jako jsou především sloni, opice, antilopy a některé druhy šelem. Na horním toku řeky Zambezi se nachází spousta ostrůvků, u kterých je možno spatřit hrochy krokodýly a damany. Okolo 90km od vodopádů se nachází další přírodní rezervace na území státu Botswana s názvem Chobe.

Ubytováváme se ve zdejším oploceném rest kempu se 24hodinovou security. Hostů zde moc není, což nám plně vyhovuje. Kemp je naštěstí zavlažován, takže rozbíjíme stan na trávě kousek od košatých rozložitých akácií, pod nimiž nacházíme téměř dvaceticentimetrové lusky se semeny.

Vodopády jsou od kempu vzdáleny cca 15 minut chůze. V noci se jejich bouřlivý hukot rozléhá široko daleko.

  Viktoria Falls

  

10. DEN

 

 

Druhý den se vypravujeme spolu s členem místní security pro turisty, který se k nám přidává ihned za bránou kempu, na prohlídku vodopádů. Každou chvilku nám někdo z místních domorodců něco nabízí - většinu jsou to dřevěné nebo kamenné sošky. Někteří nabízejí rovnou zimbabwskou měnu s čísly jako 50.000.000 za pár amerických dolarů. Když se nedaří nic prodat alespoň ukecávají směnný obchod – např. požadují naše oblečení, boty a velmi často i jídlo. Momentálně však nemáme chuť se zabývat světskými problémy, a tak jsme vděčni našemu průvodci, díky němuž se dostáváme bez problémů až k cíli. Před placeným vstupem navštěvujeme vyhlídku u soutěsky, kde nám nabízejí jump nebo svoz na laně nad řekou Zambezi. Řeka zde dosahuje hloubky 120m. Veškeré adrenalinové zážitky se zde pohybují okolo USD100, přelet helikoptérou nebo ultralightem nad vodopády pak okolo 130 - 150USD na osobu!

Za prohlídku vodopádů platíme USD20 za osobu. Vegetace, zde zásobovaná bohatou vodní tříští, je domovem pestrobarevných ptáků a roztomilých kočkodanů. Místy připomíná hluboký deštný prales. Kocháme se pohledem nad dechberoucí nádherou a obdivujeme mohutnost průtoku vody v několika desítkách spádů.

Rádi bychom prozkoumali řeku Zambezi i nad kaskádami, ale úsek je nám z neznámých důvodů veřejnosti uzavřen. A tak se aspoň vydáváme na most sloužící jako bezcelní zóna mezi zimbawskou hranicí a hranicí Zambie, ze kterého je výhled na boční soutěsku. Za vízum do Zambie chtějí zdejší úředníci ( úřednictvo zde bylo zastoupeno jedním mužem černé pleti oděným do teplákové soupravy..) neuvěřitelných USD200 na hlavu, takže se vzdáváme myšlenky na prohlídku vodopádů ze zambijské strany. Spolu s naším průvodcem, který na nás celou dobu věrně čekal při vstupu, se vracíme do kempu. Jsme docela unaveni, slunce žhaví a teploty zde v tuto roční dobu dosahují ke třicítkám.

Večer zaslechneme vcelku blízko kempu zvuk černošských bubnů a lehce posilněni naší slivovicí se vydáváme na vystoupení místního folklóru, na něž nás pozval právě nás průvodce. Bohužel však přicházíme pozdě. Cestou do kempu nás zastavuje mladý muž, představuje se nám a nabízí sošku malého slona vytesanou z černého kamene. Dáváme se s ním do řeči o globálních problémech zimbabwských obyvatel. Zdejší chudoba a vysoká nezaměstnanost  se velkou měrou podílí na kriminalitě mnohdy zoufalých lidí. Mladíka přesvědčujeme, aby vlastnoručně zhotovené výrobky nenabízel turistům tak ponižujícím a obtěžujícím způsobem, jež znehodnocuje mistrovská dílka jeho rukou. Jako většina mužů i tento během noci modeluje a tvoří malé sošky afrických zvířat ve svém skromném příbytku ve vzdálené buši. Své výtvory pak brzy ráno odnáší do nejbližšího města ( v jeho případě až 20km vzdáleného ), kde je větší koncentrace turistů, a snaží se je prodat nebo směnit za něco praktického a užitečného pro svou rodinu. Nakonec nám podává na památku nabízenou sošku a my darujeme alespoň Viktorovy kalhoty. Takže do kempu se Viky vrací jen ve spoďárech.....

Zřejmě bez pořádné revoluce a zdravé demokracie to v této zemi nepůjde.  Kdepak se poděly ideály vůdce Mugabeho v boji za svobodnou Zimbabwe proti bývalé bílé Rhodesii? Zdejší vláda drží otěže moci pevně ve svých rukou. Každý sebemenší náznak lidské nespokojenosti v podobě puče je tady tvrdě potlačen. Po pouhých 3 dnech strávených v této zemi trochu poopravuji svůj pohled na zdejší lidi. Ano, kriminalita je všude na světě, čím vyspělejší země je, tím vyšší stupeň kriminality má. Zde v této africké zemi je např. brutálně  rozšířena korupce. Avšak nikdo z obyčejných lidí, žijících v buši ve svých roztomilých osadách z rondavelů vám neublíží. Není zde možnost kvalitního vzdělání a následného uplatnění v pracovním procesu. Nadměrně vysoká nezaměstnanost často pak dohání jedince k zoufalým činům. Přesto je spousta obyvatel Zimbabwe gramotná a hovoří plynně anglicky. Snad jsme měli štěstí a setkali se pouze s usměvavými a příjemnými lidmi. Pokud se rozhodnete pro návštěvu této země, nezapomeňte, že svým málem můžete pomoci zdejším  lidem. Přibalte si pár kousků staršího oblečení či obuvi, které by jste jinak doma vyhodili. Na vlastní kůži zažijete bezva pocit alespoň malé ale konkrétní  prospěšnosti…..

 

                                                                                                                    Beitbridge

11. DEN                              

 

Vstáváme v 4:45 a stejným směrem přes Bulawayo,Gwandu a West Nichelson se vracíme zpět do vyspělé Jihoafrické republiky. Cesta ubíhá rychle, protože již pro nás není neznámou. K Beitbridge, jak se nazývá hraniční přechod, jež jsme použili rovněž při vstupu, se blížíme s nadějí, že je dnes pondělí a snad tedy zde nebude tak narváno. Přijíždíme okolo 16:00 hodiny a bohužel nastáva deja vu. Jen dnes ve všední den je vše jaksi lépe organizováno a korigováno. Na straně JARu se dovídáme, že jsme zapomněli při vstupu uhradit R200 za pojištění auta. No nechápeme, ale nezbývá nám nic jiného než tuto částku uhradit při výstupu! Od přechodu frčíme po dálnici N1 na velké město Polokwane a dále pak po dálnici N11 na Middelburg. To už je však hluboká hvězdnatá noc. Odbočíme na vedlejší silnici, kde přímo uprostřed přerušovaných čas odpočívají sovy. Holky, holky – u nás v Česku by jste už byli na kaši! Tito noční lovci se nenechají ničím rušit a ani zastrašit světly z auta Máme tak skvělou příležitost si tyto krasavice prohlédnut zblízka . Na pár hodin zdřímneme v autě, které se snažíme odstavit na nějakém pustém a nenápadném místě.

  Gate - Hluhuwe-iMfolozi

  

12. DEN

 

Nad ránem nás probouzí svítící  baterka namířená přímo do našeho auta. Místní domorodce má obavy o naši bezpečnost a ptá se, zda nemáme nějaký problém. Rovněž přidává typ na blízkou restauraci, kde se můžeme nasnídat. Pokračujeme na Ermelo, kde tankujeme a dáváme konečně pořádnou snídani. Po právě navštíveném chudém Zimbabwe je pro nás JAR "sweet home". Vše je zde čisťounké a se 100% servisem! Bohužel v Ermelu nabíráme špatný směr a zbytečně ujedeme cca 100km. Naštěstí přes hory vede zkratka, a tak ji využíváme. Po chvilce se před náma otevírá tak kouzelná krajina, že přestávám litovat ztracených a zbytečných kilometrů. Úžasné kráterovité kopce nakupené na sobě, zbarvené do několika odstínů hnědé a červené určitě stojí za zhlédnutí. Kvalita silnice není špatná, jen se zde volně potulují krávy, kozy a koně. Občas se v krajině vyloupnou početné černošské osady a dokonce i střední škola.

Směrem k národnímu parku Hluhluwe-Umfolozi přibývá zeleně a rovněž osídlení houstne. Nacházíme se v nejafričtější provincii KwaZulu-Natal. Je to vskutku ráj pro turisty. Naleznete zde malebné pláže, kouzelné hory, vysušené pouště, divou zvěř a kultury různých etnických skupin. Uprostřed 250km dlouhého pobřežního úseku leží největší přístav JARu, průmyslové centrum a známé přímořské letovisko Durban. V tomto Brity založeném městě omývaném teplými proudy Indického oceánu žijí Zulové, Indové a běloši. Durban však necháváme bez návštěvy, jelikož nás čeká safari v již zmíněné rezervaci Hluhluwe-Umfolozi, známé především jako nejlepší místo na světě k pozorování nosorožců dvourohých a širokohubých, bílých a černých. Neměla by zde chybět ani kompletní „Velká pětka“. Dálnice N2 ze sympatického městečka Piet Retief je v rekonstrukci. Ujedeme 5km a stojíme, a tak to pokračuje až za Pongelu. K bráně parku ( Memorial ) dorazíme okolo 16:00 a zjišťujeme možnost ubytování v chatce v komplexu Hilltop. Vše je beznadějně obsazeno, a tak přespáváme v rodinném kempu kousek od brány za R70 na hlavu. Sympatický majitel, čistokrevný Ir, pořádá zrovna grill party, my však dáváme přednost pouze společnosti jeho čtyřnohého kamaráda, který za kousek večeře střeží po celou noc náš bezpečný spánek!

                                                                                                                   Hluhuwe-iMfolozi

13. DEN                           

 

Jedeme na safari, což znamená, opět vstát velmi brzo. Bránou parku projíždíme krátce po šesté. Cena za vstup pro nás tři osoby je R270. Tato rezervace je nejstarším chráněným územím v celé Jižní Africe. Ve dvacátém století zde řádila ve velkém spavá nemoc přenášena mouchou tse-tse. Následně zde probíhala velká „čistka,“ při které bylo zlikvidováno obrovské množství nakažených kusů divokých zvířat. Ušetřeni zůstali právě jen nosorožci. Od dob, kdy správu této rezervace převzala KwaZulu-Natal Wildlife, rezervace jen kvete! Hned za bránou potkáváme žirafy. Krajina v parku je nádherná a je docela odlišná než v Krugeru. Rovněž zde se zvířata volně pohybují a často zavítají i lidským obydlím. Zvědavě omrkneme i ubytovací komplex Hilltop a přestávám litovat, že se nám zde nepodařilo sehnat nocleh. Dýchá to tady pro nás zbytečným snobáckým přepychem. Raději ani nechci vidět tu cifru za chatku…. Pokračujeme parkem a do cesty se nám připlete wild dog ( neboli divoký pes ). Tuto roztomilou psovitou šelmu někteří často zaměňují s hyenou. V oblasti řeky, nesoucí stejný název jako rezervace, je bujná pralesní vegetace s kapradinami, mechy a orchidejemi. Jsou zde i palmy a vysoké liánovité stromy. Celá tato část parku působí v savaně jako skutečná romantická oáza. Na silnici se setkáváme s buvoly, před autem se nám procházejí celé žirafí rodiny a zebry, rovněž je zde spousta prasat bradavičnatých a nechybí ani různé druhy antilop. Našim největším přáním je však spatřit ( pokud možno zblízka ) nosorožce. Odvažujeme se s naším osobákem i na vedlejší prašné cesty, kde konečně zahlédneme nádherné kusy těchto tlustokožců – bohužel všechny ve velké dálce. Rozmazleni Krugrem, ve kterém byla blízká setkání s divokou zvěří rozhodně častější, jsme trošku zklamáni. Kdybychom měli více času, určitě by jsme využili zdejší možnost výpravy s průvodcem a za doprovodu ozbrojeného strážce i s bivakem přímo v safari. Národní park Hluhluwe opouštíme ještě v dopoledních hodinách bránou Nyalazi. Po návštěvě tohoto parku jsme měli naplánované treky v Dračích horách – nejvyšším pohořím Jihoafrické republiky - lemující hranici samostatného státu Lesotho. Vzhledem ke zdržení v Zimbabwe a obrovské vzdálenosti národního parku Tsitsikamma, kde máme objednaný na určité datum Otter trail, se zřejmě Drakensbergu budeme muset vzdát. Vracíme se na dálnici N2 směrem na Durban. Cestu lemují uměle vysázené listnaté stromy a černošské osady. Čím víc se blížíme k tomuto obrovskému městu, přibývá spousta nádherně upravené zeleně a neskutečně sílí provoz. Dračí hory nám však nejdou z hlavy, a tak se rozhodneme zaimprovizovat a v této horské oblasti navštívit alespoň proslulé jeskyně se Sanskými kresbami. Krátkou pauzu na doplnění zásob děláme ve větším moderním městě eMpangeni. Před Durbanem to již dýchá honosným přepychem. Roztomilé zuluské vesničky střídají honosná luxusní sídla zdejších movitých obyvatel. V dálce po levé straně je vidět kousek Indického oceánu. Dálnice je zde v osmi pruzích a v patrových nadjezdech. Jelikož za volantem sedím já, nestíhám v tom dopravním mumraji kontrolovat ukazatele. Ještě že mám sebou zkušeného navigátora….Napojujeme se na dálnici N3, která je zpoplatněna směrem na Estcourt. Odtud pak do kempu Injisuthi, jež je svou dokonalou polohou v srdci Drakensbergu snem všech trempů a horalů. Asfaltová silnice vede předhůřím Dračích hor a zuluskými vesnicemi s jejich tradičními chýšemi. Posledních 30km je však cesta náročná a vhodná pro terenní vozidla. Spousta obrovských děr na cestě a rychlost ne vyšší než 20 – 30km v hodině začíná být deprimující. Takové zdržení pro nás znamená, že určitě nezastihneme otevřenou recepci a tudíž vyhlídka na malý trek k jeskyním Battle Cave s kresbami starých křováků vypadá bledě. Na recepci se totiž vyřizuje rovněž permit ke vstupu k jeskyním, a objednává se zde i průvodce. V dálce se rýsují typické „dračí zuby“ vrcholků tohoto uchvatného pohoří a při jejich úpatí již zahlédneme světla z osady. Dojíždíme za úplné tmy k recepci, která je samozřejmě zavřená. Okna všech obrovských luxusních chaletů svítí, nicméně spousta z nich zeje prázdnotou. V jedné z chat nacházíme rodinku angličanů, kteří nám pomůžou zkontaktovat zdejšího správce kempu. V místě, jež je určeno pro stany, je naprostá tma, a tak si stavíme stan mezi chatami. Zrovna dneska se tady uprostřed hor divoce prohání tak silný vítr, že mám obavy, abychom i se stanem neuletěli jako v balónu. Je jasno a ve chvíli, kdy se v deset hodin večer vypne elektřina, oblohu rozzáří miliony hvězd. Celkovou kouzelnou atmosféru dokreslují černé obrysy Drakensbergských štítů.

  Drakensberg - cesta k Battle Cave

  

14. DEN

 

Opět máme štěstí – ráno totiž zjišťujeme, že zrovna na tento den mají hosté domluveného průvodce k jeskyním Battle Cave. Tento si sice dává načas, nicméně přece jen nakonec vyrážíme spolu s párkem holanďanů a belgickou rodinkou ke skalním kresbám. Procházíme úchvatnou krajinou do samotného nitra hor. Cesta vede údolím a okolo nás se sbíhají různobarevně zabarvené skalní stěny. Proti nám se zvedají  ostré „dračí zuby“ těch nejvyšších vrcholů, jež jsou místy pod sněhem. V malém pralese nás náš mladý zuluský průvodce poučuje o některých vzácných stromech majících léčivé účinky. Jak ho tak poslouchám, už se ani nedivím, že jsem ve zdejších vesnicích nezahlédla žádné zdravotnické zařízení. Zřejmě se veškerá léčebná síla zde ukrývá v tajném umění mocných šamanů znalých právě těchto přírodních léčiv. Kvůli vandalům ničícím vzácné starodávné kresby je okolí Battle Cave oploceno a klíč od malé brány má právě náš průvodce. V obrovské skalní dutině prohlížíme prastaré kresby z doby kamenné zobrazující postavy zvířat, vesnice Křováků a je samotné při různých činnostech z jejich života. Každý výjev je mile komentován a často i názorně předveden našim průvodcem. Dle těchto petroglyfů se Sanové nejvíce zabývali šamanstvím, léčitelskými obřady, sběrem plodů, lovem, tancem a zpěvem. Naše skupinka je velmi pomalá, a tak se odpojujeme a přes varování našeho průvodce o výskytu hadů se zpět vracíme sami. V osadě Injisuthi omrkneme kempovaní místa, dáváme sprchu a ač neradi - opouštíme tuto nejkrásnější horskou divočinu Jižní Afriky. Opravdu by se zde dal velmi dobře strávit týden trekováním. Úchvatné skalní pilíře, mohutné štíty hor, nekonečné savany, zurčící vodopády, řeky, jezera a lesy hustě zarostlé kapradím, to vše tvoří úchvatnou scenérii prohlášenou UNESCEM za památku Světového přírodního dědictví. My jsme zde měli naplánový trek k pramenu řeky Tugely v severní části Národního parku Royal Natal a náročnější výstup k pozoruhodnému přírodnímu amfiteátru.

Vzdálenosti jsou zde ale opravdu obrovské, přejezd z Dračích hor až do srdce oblasti Východního Kapska není jednoduchý. Cestu si krapet krátíme zkratkou po silnici R56, která se ve městě Kokstad napojuje na dálnici N2. Není zkratka jako zkratka – tato je poměrně kopcovitá a občas narazíme na volně se pasoucí dobytek v nebezpečné blízkosti silnice. K půlnoci dojíždíme do velkého města Mthatha. V průvodci se zmiňují o poměrně časté kriminalitě v tomto městě, a tak zde dáváme jen krátkou pauzu. Kolemjedoucí řidiči nás sami důrazně upozorňují, že se nacházíme na velmi nebezpečném místě. Za městem zahlédneme policejní hlídku při výkonu služby a je vskutku jak vystřižená z amerického akčního filmu – nechybí ostře nabité zbraně mířící na údajné zločince…Kde složíme dneska hlavy mi není jasné.. Nakonec vybíráme dálniční odpočívadlo, kde v okolí nesvítí světla žádných slumů.

                                                                                                             Tsitsikamma NP - Rest camp

15. DEN                       

 

Spaní je zde o ničem, a tak nocleh opouštíme ihned po rozednění. Míříme dál k East Londonu a před městem Port Elizabeth zahlédneme rozsáhlé a poměrně vysoké písečné duny táhnoucí se podél oceánu. Města, byť dle průvodce jistě zajímavá, jen míjíme.  Především Port Elizabeth je  průmyslově zaměřenou aglomerací, a tak jsme rádi, že dálniční obchvaty nás navedou daleko od města. Podél dálnice se po obou stranách rozkládají široké a úrodné ananasové plantáže. Vůně čerstvých plodin nás láká, a tak zastavujeme a u černošské prodavačky kupujeme alespoň jeden kus za R10. V životě jsem tak urostlý a chutný ananas neochutnala. Černoška, která tady stojí a prodává celý den, je značně vyhladovělá, a tak jí necháváme nějaké jídlo a kus chleba.

V odpoledních hodinách dojíždíme do Národního parku Tsitsikamma, kde nás čeká 5 dní v neposkvrněné pralesní buši na známém Otter trailu ( Vydří stezce ), který se řadí mezi deset nejkrásnějších treků světa! Místa zde se objednávají hodně dlouho dopředu, jelikož počet míst na jeden den je pouze pro 12 osob. Nikde jsme zatím nečetli, že by tento trek šel někdo z českých občanů a je tudíž možné, že budeme jedni z prvních! Národní park Tsitsikamma je opravdovou perlou nejdramatičtější části pobřeží Indického oceánu na známé romantické Garden Route. Na tomto úzkém proužku pobřeží mezi Mušlovým zálivem ( Mossel bay ) a ústím řeky Storm se nachází bujná vegetace obohacena pravými africkými pralesy, mohutnými vodními toky valícími se ze severních hor přes peřeje a rokliny k rozeklanému pobřeží a písečným plážím. My se tedy hlásíme na vstupní bráně do parku Tsitsikamma, která funguje zároveň i jako recepce pro zdejší kemp a  kde potvrzujeme i naši účast na Otter trail. Nejdříve navštívíme vesničku Storm River Village, kde doplňujeme zásoby a měníme i kartuš na vaření. Ubytováváme se v nejkrásnějším kempu poblíž této vesnice a opět využíváme naší Wild card ke slevě. I tak je tento kemp  poměrně drahý, ale při pohledu na jeho polohu a vybavenost není čeho litovat.  Musím říct, že tak nádherný kemp v těsné blízkosti oceánu jsme dosud nenavštívili, těšíme se, že zde strávíme ničím nerušený nocleh. Je zde několik ubytovacích chat a míst pro stany orientovaných na jih, kde můžete pozorovat rozbouřený Indický oceán a rozeklané ostré útesy. Samozřejmě volíme místo pro stan co nejblíže moři. Zde nás již zvědavé okukují roztomilí damani. Tak jak je v Jižní Africe zvykem – každé místo pro stan má vlastní grilovaní kapacitu a tudíž neváháme a v obchůdku na druhém konci kempu nakupujeme maso na gril. Jsme rádi, že se zde dá zároveň sehnat plastový vak, který budeme na treku potřebovat a rovněž sušené maso z kudu nezbytné pro přežití bez civilizace! Večer grilujeme všechno možné a jako moučník dojídáme ananas, který přihazujeme na gril. I v této podobě je naprosto vynikající! Usínáme za hlasitého a vjemného bouření příboje, pod hvězdnatou oblohou připomínající kouzelnou atmosféru v osadě Injisuthi.

Otter trail - Kleinbos River Mouth

  

16. DEN

 

Druhý den máme v 10:00 informativní schůzku ohledně instrukcí pro celkovou trasu Otter trail. K dispozici jsou  zároveň i informace o vrcholech odlivů, které jsou pro nás velmi důležité. Omrkneme i fotografie zobrazující navštívenou oblast den po dni. První den nás čeká poměrně krátký úsek, a tak dopoledne trávíme ještě dokupováním masa na gril, přece nebudeme po dobu 5 dnů živi jen na sušeném jídle, a pak brouzdáme a okukujeme pobřeží především pak roklinky v útesech. Třeba tady něco živého zanechal bouřlivý noční příboj. V jedné štěrbině objevujeme malou živou chobotnici. Bez naší pomoci by zde patrně zahynula. Zavrhuji nápad, že bude dobrá na gril a opatrně ji přemisťujeme do velkého skalnatého a mořem zalitého přírodního „bazénu“. Balíme naše krosny, kde máme rozloženy zásoby jídla a částečně i pití na 5 dnů a vyrážíme omrknout DVD, kde se soustředíme především na brody ústí jednotlivých řek. Při jednom ze snímku z nejtěžšího brodu přes ústí řeky Bloukrans docela blednu, no třeba to nebude tak hrozné….

Na parkovišti potkáváme drzé malé kočkodany skákajících po zaparkovaných autech. Jedna z nich zcela nečekaně vytrhne dceři sáček syrových křupek a bleskově s ním šplhá do větví. Hodíme si krosny na záda a vydáváme se na cestu. Je odpoledne a nás čeká pouhých 4,8km trasy k první chatě Ngubu. Jednotlivé úseky celého treku jsou rozděleny a ukončeny noclehem v dřevěných jednoduchých chatách v blízkosti oceánu. Chaty jsou vždy dvě, každá po 6 palandách. Proto zde může denně projít pouze 12 osob. Cesta vede nejdříve lesem, kolem jezera plného leknínů a dále se pak táhne těsně kolem oceánu přes ostré útesy. Po prvních 2km máme pocit, že naše krosny váží snad tunu. Neubíhá nám to tak rychle, jelikož cesta místy připomíná skicross a máme docela obavy, abychom do tmy vůbec došli k chatě.

Držíme se značek, jež jsou tvořeny stopou vydry ve žluté barvě na skalách a dřevinách. Před půl šestou se nám podaří dorazit do chaty. V jedné se již zabydlel párek Španělů. Vybíráme tedy druhou a vaříme večeři. Chaty se rozkládají poblíž útesů a výhled z každé z nich je samozřejmě na Indický oceán. U každé z nich je grilovací místo, záchodová budka se splachovacím WC a dokonce i vodou! Zbytečně jsme se tedy tahali se zásobami vody. Marně však očekáváme příchod ostatních – do tmy již nikdo jiný nedorazí, a tak jdeme pozdravit naše nové přátelé, kteří se na pár dní stanou jedinými našimi sousedy a druhy v této buši! Dáváme do placu naši domácí slivovičku. Oba jsou původem španělé, mluví velmi dobře anglicky a v JARu jsou již déle než půl roku. Probíráme spolu důvody, pročpak asi zbytek lidí, mající rezervaci ve stejném termínu jako my, nedorazil a shodujeme se na tom, že zřejmě spousta z nich při shlédnutí brodu řeky Bloukrans na DVD trek jednoduše vzdala. Viktoria i Ignacio se ukážou jako opravdu velmi skvělí a vtipní společníci.

Celou noc nám bouří oceán přerušovaný pouze hlasitým capkáním opiček po střeše naší chaty.

                                                                                                                 Otter trail - Bloubaai

17. DEN                             

 

Kafe po ránu zde v této panenské přírodě chutná báječně. Počasí je nádherné, a tak balíme a vyrážíme na další úsek vydří stezky. Dnes nás čeká jen 7,9km a dle mapy by jsme ho měli zvládnout za 4h. Vrstevnice v mapě však zobrazují místy strmé výstupy, takže zas taková legrace s "krysou" na zádech to zřejmě nebude! Procházíme pralesem tvořeným především původními lesy Tsitsikammy a zadýcháváme se do strmých kopců zvedajících se do výšky až 450m nad mořem. Převýšení je díky našim těžkým batohům brutální, jsme nuceni častěji odpočívat, a tak se kocháme úžasnými výhledy na oceán nebo rozmanitým porostem. Překračujeme téměř vyschlé ústí řeky Kleinbos a na pátém kilometru děláme delší pauzu v malebné zátoce Bloubaai. Bílý písek přímo vybízí ke koupání, nicméně 3metrové vlny, poměrně chladná voda a ostré útesy po stranách zátoky nás odrazují. Smáčíme alespoň unavené nohy v divokém příboji a prozkoumáváme celou zátoku. Já jako vášnivý příznivce všeho podmořského zde nacházím několik různobarevných druhů korálů a schránky mořských korýšů, což zde samozřejmě nemůžu nechat. Jen doufám, že mě u brány z parku rangeři „neprošacují“…asi bych se nedoplatila..

Od zátoky vede šíleně strmá cesta nahoru na vyhlídku. Převýšení je opravdu hodně velké až nás z toho brní hlava. Ještě že nám byly naděleny čtyři končetiny…. Pohled shora na zátoku však stojí za to! K hut Scott docházíme zároveň s našimi novými přáteli. Chaty jsou tentokrát umístěny v závětří u ústí řeky Geelhoutbos.  Mezi něma kvetou nádherné kaly a na kamenech se vyhřívají obrovští luční koníci. Večer grilujeme a pozorujeme mohutné a vysoké vlny valící se směrem k ústí řeky. Naštěstí sedíme v bezpečné vzdálenosti a vychutnáváme absolutní samotu v neposkvrněné divočině.

Otter trail - Elandsbos River Mouth

  

18. DEN

 

Dneska nás čeká 7,7km, terén dle mapy by neměl být tak namáhavý. Krosny jsou o nějaké zásoby lehčí, a tak kráčíme přes ústí řeky Geelhoutbos po kamenité pláži a zacházíme opět do liánovitých pralesů. Mezi stromy občas potkáme antilopy nebo zahlédneme vysoké impaly. Nechybí ani exotické ptactvo.

Cesta se opravdu zdá dnes být poměrně lehká, občas se drápnem po útesech nebo vystoupáme do kopce, kde máme širý Indický oceán jako na dlani. Opět se snažíme zahlédnout velryby nebo delfíny, nicméně zatím nám není dopřáno. Postupujeme dále a brodíme úžasnou lagunu vytvořenou ústím řeky Elandsbos.  Na tomto romantickém místě trávíme minimálně hodinu.  Brouzdáme ve sladké vodě smíšené se slanou vodou oceánu a pozorujeme kouzelné zbarvení skal zrcadlících se na hladině. Voda v řece je zřejmě díky vysokému obsahu železa zbarvena trochu do hnědočervena a místy je bledězelená. Pokračujeme dále opět hustým pralesním porostem s malými jezírky, mezi stromy bizarních tvarů pak upravenou stezkou stoupáme vysoko nad moře. Mezi pobřežním fynbosem nacházíme zapomenuté sluneční brýle světoznámé značky Versace. Že by pámátka Elvise?....Koukáme opět na oceán a konečně se nám podaří spatřit hejno hravých delfínů. Jejich občasné výskoky nad zpěněné hřbety vln stojí za chvilku zdržení. Pomalu přicházíme k ústí řeky Lottering na jejímž druhém břehu spatříme cíl naší dnešní cesty chaty Oakhurst. Zde nás však čeká první skutečné brodění, a tak klesáme pomalu k řece, kde nás již dochází i naši španělští přátelé. Voda se nezdá být hluboká,  její dno je tvořeno kluzkými kameny, nicméně studená je docela dost. Hupsnem do plavek a veškeré naše věci včetně obrovitých krosen balíme do žlutých hrubých PVC pytlů, které musíme dobře svázat a zajistit, aby vše uvnitř zůstalo suché. Voda nám všem dosahuje k pasu a šíře brodu je cca 12m. Nicméně počasí zrovna na koupání není, takže se zbytečně nezdržujeme a brodíme na druhý břeh řeky Lottering.  Při vybalování věcí z pytlů zjišťujeme, že jeden pytel jsme někde o kámen krapet natrhli. Dneska to byl pouhý trénink – mnohem náročnější brodění nás čeká zítra!

Od brodu k chatám je asi 700m. V ubytovacích prostorech se zrovna činí uklízecí četa. Nacházíme se na jednom z nejkrásnějších míst zde na Otter trail. Z chat je  možno pozorovat jak přílivem plnící se koryto řeky tak i věčně neklidný oceán. Skalnaté pobřeží musíme ihned prozkoumat a ve vlnách opět objevujeme hejna delfínů. Úžasná podívaná je umocněna vysokými vlnami, které jsou v tak těsné blízkosti našich chat, že z toho běhá mráz po zádech. Na tomto místě si člověk uvědomuje svou absolutní nicotu v porovnání síly nezkrotného vodního živlu.

Při vybalováni věcí z batohu zjistím, že mi chybí tričko ( samozřejmě v rámci ušetření místa v krosně mám jen jedno… ), a tak se s Viktorem vracíme zpět k řece Lottering na jejímž druhém břehu můj opuštěný svršek odpočívá. Řeka se již začíná zalévat mořským přílivem, musíme si rychle pospíšit z jejího koryta.

U chat není tentokrát přichystáno žádné dřevo na grilování, takže v momentě všichni šplháme do prudkých srázů a sbíráme suché klestí. Při rozdělávání ohně z jedné duté větve vylezá nádherný exemplář černého škorpiona. Asi jsme ho někdo přinesli rovnou v náruči. Ještě že naši přátelé jsou ze Španělska, kde s těmito potvůrkami mají zkušenosti…

Nádherný večer opět trávíme při nám již známých zvucích noční džungle přerušovanými ohlušujícím příbojem divokého oceánu.

                                                                                                                  Otter trail

19. DEN                             

 

Ráno vstáváme ještě za tmy, okolo 4 hodin. Rychle snídáme a balíme. Docházejí cíga, což začíná být poměrně vážné…. Vyrážíme za tmy naprosto neznámým terénem, jen s jednou čelovkou, což při třech lidech a v tak náročném terénu není fakt nic jednoduchého. Nedovedu si představit, že by si někdo z nás jen vymknul kotník! Čeká nás 10km k obávanému brodu řeky Bloukrans – mojí noční můře. Musíme zde dorazit do 9hodin. Dle instrukcí by měl odliv vrcholit okolo 9:15. V případě, že by jsme tento čas nestihli, byli by jsme nuceni escapem opustit tuto úžasnou Vydří stezku a celý trek tak o den dříve ukončit. Takže pokračujeme svižně dál. Po ránu je docela chladno, ale rychlou a náročnou chůzi, umocněnou adrenalinem z očekávaného neznáma a nákladem na zádech se rychle zahřejeme. Na cestě nás doprovázejí zbytky nočních zvuků pralesa a jejich obyvatel. Občas se kolem mihnou světélkující něčí oči. Hluboký prales je ve tmě vskutku tajemný.

Úchvatný východ slunce nad oceánem zde v NP Tsitsikamma je pro nás nezapomenutelným zážitkem a malou odměnou za dnešní brzké vstávání. Za světla nám cesta ubíhá rychleji. Vrstevnice v mapě opět nelhaly a terén není výškově tak rozdílný jako v předchozích dnech. Modlím se, ať počasí vydrží! Teplota vzduchu po ránu dosahuje maximálně k 15°C. Dneska nám opět štěstí přeje – nacházíme docela nově vyhlížející moderní dalekohled. Čeho všeho se dnešní turisti nezbavují..... Asi v polovině úseku děláme jen krátkou pauzu na malou svačinku a pozorování otevřeného prostranství našim novým dalekohledem ( ne že by jsme neměli vlastní, ale každé zbytečné deko navíc v krosně je po chvilce znát. Takže ten náš zůstal v autě na recepci ). Poslední úsek před broděním cesta vede po vysokých a strmých útesech skýtající široký výhled na všechny světové strany. Před náma se otevírá zející propast s ústím řeky Bloukrans. Scházíme stezkou k výstražné ceduli,  kde je zmínka o možném nebezpečí při brodění a rovněž možnost únikové cesty. Celý brod máme jako na dlani a zezhora nevypadá vůbec tak hrozivě! 10km jsme zvládli hravě i ve tmě a v neznámém terénu, tak to přece nevzdáme! Dáváme lehkou svačinku v podobě sušeného masa z kudu a snažíme se nabrat energii! Z tohoto místa zde nahoře mapujeme celý brod a hledáme nejlepší místo k přechodu. Docházejí i naši přátelé, a tak společně scházíme prudký sráz na kamenitý břeh řeky. Zde se nachází spousta odhozených předmětů a potravin turistů, kteří zde šli někdy před námi. Odliv začíná vrcholit, a tak balíme naše žluté vaky určeny k přežití. Vzhledem k tomu, že jsme včera jeden pytel proděravili, musíme narvat dvě krosny do jednoho pytle. Znovu zvažujeme přesný směr brodu, dokonce na druhé straně ústí řeky jsou namalovány na útesech šipky, kudy se má z vody vylézt. Nicméně strmé skály a útesy naproti nás nechávají na pochybách, zda opravdu cesta vede v souladu se šipkami. Náš španělský přítel, který se jeví v tomto crossingu zkušenější, nám radí, že je třeba to vzít více proti vlnám oceánu a směřovat hned k útesům. Nicméně musíme si pospíšit, jelikož je vrchol odlivu. Zbytečně dlouho jsme zde otáleli a já jsem ztratila zbytky tepelné energie načerpané rychlou chůzi. Viktor popadne velký vak a žene se do řeky. V těchto místech však po řece není ani památky. Přestože dle instrukcí odliv právě vrcholí, voda oceánu ustí řeky zcela naplnila. Myslím, že se nebudeme brodit, ale že budeme muset rovnou plavat. Nořím se do vln a srdce mi sevře ledový chlad zimního Indického oceánu. Spolu s naší dcerou se přidržujeme každá jednoho konce vaku a plaveme na druhou stranu koryta. Najednou se proti nám začnou valit v rychlém intervalu obrovské vlny jedna za druhou. Viktor je již na druhé straně a ostrými útesy se škrábe i s těžkým pytlem obsahujícím dvě obrovské krosny nahoru. Nakonec i my dosahujeme strmého břehu, kde již Viktor natahuje pomocnou ruku, aby nás vytáhl nahoru. Zde se již však vlny perou mezi sebou naplno. Z posledních sil se vytahuji z vody a potlačím vak i s dcerou k útesu. Špatně tímto odhaduji situaci a zbavuji se své jediné záchrany (vaku ), která by mě mohla udržet nad hladinou. Viktor z nadlidskou silou přehazuje dceru i s vakem přes sebe, aby se sama příliš neodřela o ostré mušle, které jsou přirostlé k útesům. Já se snažím udržet u břehu, bohužel obrovské vlny mě zalévají a odnášejí kus od břehu. Několikrát se tedy potápím a pod vodou se snažím opět dostat ke břehu. S tak obrovskými a silnými vlnami, jež se zpětně odrážejí od břehu, tento boj nemůžu vyhrát. Ztrácím poslední zbytek sil – říká se, že v takovém okamžiku si člověk přehraje celý svůj život. Vím, že bez něčí pomoci nemám nejmenší šanci. Spodní proudy jsou tady opravdu velmi silné, takže moje ostatky by zřejmě našli až někde v Austrálii. Můj mozek si dodneška nedokáže přehrát tuto sekvenci. Instinkt sebezáchovy však stále ještě funguje, ani mě se nechce vzdávat..... skrz clonu mořské vody zahlédnu, jak se Viktor vrhá znovu do vln. Při takovém běsnění mořského živlu nemáme velkou šanci se z toho oba dostat. Na útesu zahlédnu svou dceru, která v bezpečné vzdálenosti od břehu sleduje náš marný boj…….…naštěstí nám není souzeno ukončit pozemskou pouť v nejkrásnějším ze světových oceánu, na jednom z nejúžasnějších treků světa, a tak se nakonec Viktorovi podaří mě dostat na břeh i když sám má docela namále. Seshora již opatrně slézá náš španělský přítel a pomáhá nám se zavazadly přes příkrý vrchol. Všichni si sdělujeme své dojmy a objímáme se šťastni, že jsme toto nebezpečné brodění přežili. I naši přátelé měli obrovské problémy dostat se z vln. Zvolili cestu, kde sice břeh nebyl příliš strmý a tudíž vlny se v těchto místech neodráželi od břehu s takovou silou. Nicméně proudění oceánu zde bylo tak silné, že Viktorie, která si prozíravě nechala plastový vak jako záchranu, byla unášena daleko od břehu. I jí došly síly na to, aby se sama dostala ke břehu. Zřejmě tedy i jí by bez pomoci jejího přítele našli až někde na Velkém bariérovém útesu….

Každý z nás má nespočet trhlin a šrámu po celém těle. Samozřejmě já mám navíc i ozdoby v podobě obrovských podlitin a modřin, ale jsem naživu, a to je důležité! Dokonce i moje dcera prohlásí, že ji při pohledu na marný zápas jejich rodičů s mořským živlem přešla  ponorková nemoc, kterou v posledních dnech pociťovala…Všichni si tedy za pomocí speciálního antiseptikem napuštěného ubrousku zastavujeme krvácení a ošetřujeme rány. Vytahujeme poměrně suché oděvy z našich vaků a pokračujeme dále. Od brodu nás čekají necelé 4 kilometry k další chatě s názvem Andre hut. Hned od moře se zvedá ostrý útes přes něhož vede docela slušná ferrata. Zdejší lano se i přes vysokou vlhkost a slanost ovzduší jeví jako pevné, takže pokračujeme poměrně svižně a bezpečně. Cesta pak záhy opět klesá prudce k moři a přes kamenitou pláž posetou velkým množstvím obrovitých schránek mořských živočichů zacházíme do pralesa. Dále pak již poměrně pohodovou cestou stoupáme až na vrcholky Tsitsikammských útesů, kde již nás naplno vítá africké slunce a vytáhne z nás poslední negativné pocity z právě prožitého adrenalinu.

Přicházíme k místu, kde rangeři zanechali velké množství nasekaných polen, ale k chatám si je musíme odnést sami. Každý tedy bereme, co můžeme unést a mezi bílými skalami scházíme k našemu dnešnímu a poslednímu noclehu na treku.

Chaty Andre jsou postaveny v těsné blízkosti kamenité pláže, po které se procházejí mořští racci a spousta dalších neznámých druhů ptactva. Nejsou zvyklí na lidi a tudíž nás docela zvědavě okukují.

Vybalujeme věci z krosen a sušíme vše, včetně spacáků, co plastový pytel neuchránil od mořské vody. Na některém z vaku ještě nacházíme zbytky něčí krve….Dáváme sprchu a jdeme zkouknout zdejší pláže. Vysoké skaliska, tyčící se zde v této zátoce, okupují ptáci, kterým evidentně nevadí sprcha z vodní tříště, jež způsobují obrovské vlny. Pozdní zimní slunce nádherně zbarvuje celou scenérii a my si uvědomujeme, že tento večer je posledním v tomto báječném koutku světa. Samozřejmě opět grilujeme všechno možné, i když zásoby jídla jsou téměř vyčerpané. Zas a znovu se vracíme k náročnému brody řeky Bloukrans a vytýkáme si lehkomyslnost s jakou jsme se na to místo všichni vydali. V každém průvodci píšou, že bez lan je překročení ústí řeky téměř nemožné. Já sama si myslím, že v budoucnu bude muset správa NP Tsitsikamma na tomto brodu vybudovat visutý most. Při každé větší povodni se totiž koryto řeky mění. My sami jsme  před výletem do Afriky, kdy jsme na internetu studovali celý tento trek, na různých odkazech našli fotky, kde se lidé brodí tak max. po prsa ve vodě. Dneska však nikdo z nás nedosáhl dna pod sebu, takže tento brod se již nedá ani nazvat klasickým brodem!

                                                                                                                     Otter trail

20. DEN                               

 

Poslední den treku si ráno trošku přispíme. Za necelých 7km by jsme měli dojít na samotný konec Vydří stezky. Počasí se oproti včerejšku značně zhoršilo. Fouká siný vítr a obloha se místama zbarvuje do ocelové šedi. Od chat překračujeme ústí řeky Klip a značným převýšením dosahujeme vrcholu nad zátokou. Je zde nádherný výhled snad až na samotný začátek treku. Tento poslední úsek cesty vede především po vrcholcích útesů. Snad jedinou rokli, kterou zdoláváme je poblíž ústí řeky Helpmekaar. Před polednem přicházíme k malé brance, kde je značen konec Otter trail. Pod náma se rozkládá dlouhá písčitá pláž s nízkými dunami. Prudce klesáme pěšinou lemovanou vzrostlými aloe vera. Přes pláž se dostáváme až do vesnice De Vasselot, kde hledáme parkoviště nebo nějaký záchytný bod, kde by jsme mohli chytnout transport zpět do kempu Storm River. Bohužel jsme si nezařídíli včas zpáteční cestu do kempu, a tak budeme muset improvizovat. Naštěstí v této rekreační osadě je malý market, kde se nám podaří za menší úplatu sehnat převoz na korbě nákladního vozu až k bráně kempu. Zde se loučíme s našimi novými přáteli, vyměňujeme kontakty a slíbíme si, že se určitě před naším odletem sejdeme v Kapském městě.

Začíná pršet , a tak spěcháme dolů do kempu, Storm River, kde jsme měli v úmyslu se ještě jeden den zdržet. Plán však měníme okamžitě ve chvíli, kdy dorazíme k samotným kempovacím místům. Vítr je zde opravdu hodně silný, zřejmě by náš stan nevydržel. Navíc vlny zalévají i kempovací místa, kde jsme před několika dny tábořili. Dáváme tedy jen horkou sprchu v kempu a razíme směrem k Střelkovému mysu. Z cesty jsou zde viditelné soutěsky, ve kterých protékají řeky jako Lottering i Bloukrans, které jsme brodili na treku. Zásoby doplňujeme na okraji okázalého městečka  Plettenberg Bay. Tomuto místu je v létě ( tedy v tomto koutu světa vlastně o vánocích ) lepší se vyhnout. Do stejnojmenné zátoky se zde stahuje zazobaná smetánka ze severního předměstí Johannesburgu. „Masňácké“ vily se rozkládají po celém městě a okolo zátoky, kde se teď v zimě objevují velryby jižní. Vpravo od oceánu se zvedá temně modré pohoří Tsitsikamma, na jehož úpatí jsou uměle vysázeny borovice. V supermoderním nákupním centru dáváme fish and chips a mizíme po Garden Route směrem ke Knysně, velkému městu, které bylo kdysi dávno centrum hippie. Dodnes se tato oblast vyznačuje uměleckými řemesly.

Pokračujeme dál Západním Kapskem po R305 a po pravé straně necháváme za sebou městečko Oudtshoorn, přezývaného „hlavním městem pštrosů na světě“. Již náš nový přítel Ignacio nám doporučoval udělat si malou zastávku na skvělé pštrosí steaky. Chceme však strávit nějaký čas pozorováním velryb, a tak jen z dálky míjíme i známou Mušlovou zátoku. Dle průvodce je zde jedna z nejkrásnějších pláží na koupání. Přespáváme „ na divoko“ nedaleko městečka Bredasdorp.

   De Hoop Nature Reserve

  

21. DEN

 

Malou snídani si dáváme v útulné kavárně v Bredasdorpu a neupravenou silnicí se ubíráme do ne příliš známé rezervace De Hoop. K plážím lemovaným bělostnými písečnými dunami zde připlouvají velryby. Je zde jedna z největších možností klidného pozorování tohoto unikátního druhu kytovců. Prašná a kamenitá cesta vede zelenou krajinou, kde občas zahlédneme rozlehlé farmy. Asi po 50km přijíždíme k bráně rezervace, kde opět díky Wild Card neplatíme žádný poplatek za vstup do rezervace De Hoop. Už zdálky jsou vidět mohutné písečné duny táhnoucí se podél pobřeží. Zdejší fauna je hodně rozmanitá. Mezi zakrslými křovinami roztodivných tvarů kvetou květiny a různé druhy travin, kterými si u nás doma zdobíme zahradní skalky. V průvodci se dočítám, že v této rezervaci žije na 260 druhů ptáků a 86 druhů savců. Občas se nám daří zahlédnout nebo rovnou u cesty potkat pštrosy a štíhlé antilopy. Na malém parkovišti pod dunami necháváme auto a dál již vedou upravené chodníčky až na pláž. Pobřeží lemované bělostnými písečnými dunami dosahujícími výšky až 90m je fantastické. Písčité dno, ostré pobřežní útesy a vysoké vlny zde tyrkysově zbarveného oceánu tvoří zřejmě jednu z nejkrásnějších divokých plážích které jsme kdy viděli. Máme obrovské štěstí - ve vlnách se pohupují obrovité velryby jižní a je jich tu opravdu hodně! Pozorujeme je z několika různých míst útesů i písečných dun. Některé z nich jsou tak na 20m od pobřeží, takže nepotřebujeme ani dalekohled. Jsou zde jak velryby samotáři tak i celé rodinky s mláďaty. Dokonce chvilku pozorujeme i jakýsi milostný rituál jednoho z párů a rovněž i výskoky některých jedinců vysoko nad hladinu. Vydrželi bychom je pozorovat celé hodiny! Potřebujeme však sehnat ubytování, a tak asi po třech hodinách jedeme omrknout jediný kemp nacházející se přímo v této kouzelné rezervaci. Ubytovací komplex je ve stylu venkovské farmy. Chaty jsou obrovské, jak je tady v Africe zvykem, a kolem se volně pasou obrovští bonteboci. Bohužel je kemp uzavřen, a tak pokračujeme směrem ke Cape Agulhas, jež je i stejnojmenným Národním parkem. Ve větrem a dešti ošlehané rekreační osadě L´Agulhas nacházíme ubytování v příjemné chatičce v jediném karavan parku, který zde je. Pár set metrů od nás se nachází maják.

                                                                                                                        Cape Aghulas 

22. DEN                               

 

Chatku musíme opustit do 11:00 hodin, takže za deště jdeme omrknout zdejší údajně strašidelný maják s čajovnou a muzeem majáků. Kratší procházku absolvujeme i k samotnému Střelkovému mysu, kde se mísí vody Indického a Atlantického oceánu. Nedaleko odtud směrem na výběžek Danger Point se táhnou rozeklaná skaliska s mělkými vodami se zrádnými silnými spodními proudy. Pod mořskou hladinou zde leží na 250 ztroskotaných vraků na jejichž palubách zahynulo více než 2500 lidí! Střelkový mys je nejjižnějším bodem afrického kontinentu, takže zde jsme zatím nejblíže Antarktidě!

Opouštíme tuto milou osadu a vracíme se ke křižovatce na Bredasdorp. Odbočujeme směrem na Gansbaai. Do tohoto malého centra jezdí lidé ze širokého okolí za prací. Městečko je ekonomicky zcela závislé na rybolovu a velké rybí konzervárně v přístavu. Hlavním lákadlem pro odvážné turisty je safari s velkými žraloky. Adrenalinovým zážitkem je výlet lodí do Žraločí uličky, jak je nazývám průplav mezi ostrovem Dyer a pevninou, která je v některých měsících v roce doslova zamořena bílými žraloky. Z lodí se komerčně potápějí v bezpečné kleci přímo mezi žraloky. Četný výskyt těchto paryb je podmíněn především obrovskými zásobami jejich potravy v podobě velké kolonie tuleňů. Potápění nebo alespoň výlet Žraločí uličkou byl i našim adrenalinovým snem,  míříme tedy do infocentra pro nějaký kontakt. Počasí se však v nejbližších dvou dnech nehodlá umoudřit. Z tohoto důvodu žádné výletní lodě nevyplouvají na moře. Nemůžeme tak dlouho čekat, docela zklamaní opouštíme  městečko Gansbaai.  Pokračujeme dál ke Hermanusu, které je nazýváno „hlavním městem velryb“ v jižní Africe. Zde se ubytováváme v obrovském caravan parku, nacházejícím se hned u pláží studeného Atlantského oceánu. Dneska chceme určitě grilovat. Obrovských grilů je zde hodně nicméně všechny jsou bez roštů. Viktor se alespoň snaží z mokrého dřeva rozdělat oheň, ale ani jemu, úspěšnému pyromanovi, se to bohužel nedaří. K večeři ted dáváme jen hubenou polévku.

Boulders beach

 

  

 23. DEN

 

Ráno projíždíme sympatickým, vkusně upraveným městečkem Hermanus směrem ke Kapskému městu. Silnice vede podél pobřeží Falešné zátoky ( False Bay ). Druhou stranu lemuje pohoří Simonsberg. Z těchto oblastí pocházejí nejlepší vína afrických vinic. Např. vinice Stellen Bosh.

Přímo u cesty potkáváme rodinu paviánů ( baboonů ) s malými batolaty. Vůdčí samec však na nás zubí svoje tesáky, a tak jen jednu fotečku a raději se rychle vzdálíme.

Přijíždíme do většího městečka Strand, kde trošku bloudíme a hledáme odbočku na Simon´s Town. Ve spleti dálničních pruhů nakonec odbočujeme ke slumům na předměstí Strandu a zde se konečně po  přeptání místních domorodců  správně napojujeme na Muizenberk. Tato plážová osada je jednou z nejpopulárnějších pláží zde na Kapském poloostrově. Surfaři zde nachází velmi optimální podmínky pro surfing. Odtud jsou již ukazatele na Fish Hoek po silnici M4. Pomalu objíždíme celou Falešnou zátoku a dostáváme se až do Simon´s Townu – jihoafrické hlavní námořní základny – nacházející se přibližně 40km od Kapského města. V této jedné z nejstarších evropských osad děláme malou zastávku na oběd kousek od námořní loděnice. Z terasy restaurace je úžasný pohled na False Bay i kotvící námořní lodě. Procházíme městečkem s nádhernou výstavbou v anglickém a holandském stylu. Po obědě pokračujeme k Boulders Beach s kolonií tučňáků brýlových, což je hlavní atrakce tohoto koutku Jižní Afriky. Před bránou rezervace mladí černoši v typických barevných halenách předvádějí své taneční a muzikální umění. I zde na pokladně uplatňujeme slevu díky naší Wild card. Procházíme celou rezervací a bavíme se pozorováním tučňáků. Celý park je velmi hezky upraven a přizpůsoben potřebám těchto roztomilých ptáků. Každý z nich má zde svůj domeček a celá pláž Boulder´s beach je určena jen pro jejich „rochnění“. Poprvé se tady tito tučňáci usadili někdy v roce 1982. Nyní jich zde a v Table Mountain National Parku žije cca 3000. Docházíme až na konec stezky vedoucí po dřevěných chodníčcích. Zde se dá vyjít i na pláž s obrovskými balvany a bílým pískem. Skupinka odvážných tučňáčků se zrovna chystá na seskok do moře. Oceňujeme bezprostřední blízkost těchto malých plavců a kocháme se pohledem na jejich mistrovské výkony!

Po návštěvě rezervace pokračujeme až do letoviska Miller´s Point, kde se ubytováváme v kempu s krásným výhledem na moře. Všude zde na Kapském poloostrově je četný výskyt volně se pohybujících paviánů. Na každém rohu jsou varující cedule, rovněž i zde v tomto kempu jsme upozorněni na jejich četné návštěvy. Kemp je téměř prázdný a co je pro nás důležité – že je zde parádní místo na grilování. Na pláži nacházíme spousty dřeva, a tak se Viktor po neúspěchu v Hermanusu zahojí pořádným ohněm a skvělými steaky.

 

                                                                                                                             NP Kapský poloostrov

                                                                                                                            

 

24. DEN

 

Není nad ranní kafe a snídani s pohledem na oceán! Balíme stan a vydáváme se do nedaleké Cape of Good Hoop Nature Reserve. Rovněž zde nám Wild card obstará lepší cenu. Projíždíme branou a dále pak až k parkovišti pod majákem na Cape pointu. Jelikož máme na mysli varování našich španělských přátel, které jsme získali na Otter trailu, ohledně otravných paviánů, nebereme si sebou nic než foťák, který ukrývám v obrovské kapse svých maskáčů. Vystoupáme až k majáku a odtud pak řízneme krátký trek přes fynbos až k samotnému Mysu Dobré naděje. Ohromná skaliska, bělostný písek a tmavě modrý Atlantik tvoří jednu z úchvatných a nezapomenutelných scenérií na této naší cestě. Vracíme se zpět k parkovišti a potkáváme zde volně pasoucí se pštrosy. Dále pokračujeme dokola Kapského polostrova směrem na Kommetjie. Zde u cesty nacházíme rozlehlou zahradu, kde místní řezbáři vystavují svá velkolepá díla vyřezaná ze dřeva. Sochy zvířat i lidí jsou opět v nadživotní velikosti. Ráda bych si přivezla domů kousek pravé Afriky v podobě žirafy, nebo slona, nicméně by se nevlezly do letadla… Cesta vede podél pobřeží, kde se táhnou bílé písečné duny. Po okolí jsou roztroušeny domky rybářů nebo letní sídla  bohatších obyvatel Kapského poloostrova. Bohužel zde není žádný kemp, takže se rozhodneme dojet dnes až do Kapského města. Míjíme Noordhoek a okolo Chapman´s peak sjíždíme dolů do samotného centra jednoho z nejkrásnějších měst světa. Po levé straně se zvedá Devil´s peak a symbol Cape Townu – Stolová hora. Celkem snadno nacházíme backpackers Ashanti, na který jsme dostali typ od našich španělských přátel z Otter trail. Nachází se rovnou pod úpatím Stolovky a má dokonce místa pro stany. V zahradě před vchodem stojí vysoké palmy a v atriu je i bazén. Je to neuvěřitelné, ale hned před ubytovnou potkáváme naše „španěláky“.

 Cape Tawn

25. DEN

 

Hned ráno se vydáváme do kanceláře společnosti First Car rental vrátit naše auto. Těžko se s ním loučíme, docela nám tato milá Fiesta přirostla k srdci. Pěšky pak vyrážíme na obhlídku města. Procházíme legendární Long Street sahající až k okraji muslimské čtvrti Bo-Kaap a scházíme až na nábřeží ke známé historické čtvrti Waterfront. V Cape Townu najdete současná i historická muzea, vysoké moderní budovy i minarety s mešitami a dokonce i Velkou synagogu. Nachází se zde i obrovská botanická zahrada a mořské akvárium. Vracíme se zpět do Ashanti, dáváme horkou sprchu a s kávou relaxujeme u bazénu. Počasí tady na samotném jihu Afriky je teď v zimě trochu proměnlivé, občas i sprchne, ale je stále příjemné teplo. Po večeři využíváme i zdejší internetovou kavárnu.                                                                                                      

                                                                                                                                            Ashanti  

                                                                                                   26. DEN                                                                      

 

 Dneska nás čeká výstup na Stolovku, takže zbytečně neotálíme a po vydatné snídani balíme malý batůžek a vyrážíme pěšky až k úpatí hory. Přes město se to táhne dobrou hodinu. Po pravé straně se tyčí majestátní Lví hlava, což je hora, která má opravdu tvar hlavy krále džungle. Míjíme stanici kabinové lanovky vedoucí až na vrchol Stolovky a jako správní trekaři se nedáme zlákat jejím pohodlím. Pokračujeme až k místu začátku výstupu, jež nám jako jednu z nejlepších cest poradili naši kamarádi. Měli pravdu – stezka vede příkrým kamenitým terénem až do sedla. Stoupání je docela namáhavé, my se však těšíme na odměnu v podobě úchvatné podívané na samotné město právě z vrcholu Table Mountain, a tak svižně šplháme vzhůru. Vrchol se zdá být až v mracích. Zhruba po půldruhé hodince jsme nahoře. Při pohledu na absolutně rovnou desku této hory naprosto chápu její příznačný název – opravdu je to tady jako „na stole“. Po upravené kamenité stezce docházíme až ke stanovišti lanovky. Z těchto míst se rozhlížíme dolů na město, nicméně právě čtvrti jako je Sea Point a Green Point se svými výškovými budovami a známými hotelovými komplexy se zatáhly hustými mraky. Na levé straně jsou však vidět  příměstské pláže s širým Atlantikem, úchvatná Camp´s Bay, čtvrť pro bohaté - Clifton a rovněž Lví hora vystupující z kupovitých oblak.

Někde v dáli před náma se v oparu rýsují obrysy ostrova Robben Island, kde byl v době apartheidu 18 let vězněn někdejší jihoafrický prezident Nelson Mandela.

Ze Stolovky se komerčně dá slaňovat – je to jeden z adrenalinových způsobu rychlého sestupu z hory. Tento zážitek je však poměrně drahý, volíme tedy nejlevnější variantu, což jsou naše dolní končetiny. Do města se vracíme unaveni.Do města se vracíme unaveni, ale plni dojmů z překrásné scenérie.

 

  Table Mountain

27. DEN

 

Jednou ze zdejších zajímavostí je velké mořské akvárium o němž jsem četla již doma na internetu. Hned ráno se tedy vydáváme do města. Míjíme „Capské Benátky“ úchvatné místo protkáno kanálem a moderní architekturou. Akvárium se nachází až na konci historické části Waterfront dole na nábřeží. Jeho název „Two Oceans Aquarium“ sám napovídá o jeho ukázkách života ve světových oceánech – Indického a Atlantiku. V auditoriu se promítají videosnímky mapující život v mořích Jižní Afriky. Nacházejí se zde obrovitá akvária plná predátorů a různých paryb, i menší nádrže z rozmanitými druhy barevných korálů, medůz, drobných ryb, korýšů a známých i neznámých živočichů roztodivných tvarů. Horní podlaží je přizpůsobeno unikátní expozici Říčního ekosystému, Chaluhový les a Otevřený oceán zabývající se vzájemným působením jednotlivých prvků stále měnícího se ekosystému. Žijí zde tučňáci a volně poletují mořští ptáci. Nejvíce času trávíme u obřího akvária s predátory, kde jsou i mořské želvy a několik druhů tuňáků. Nádrž sahá až nad naše hlavy, což nám umožňuje prohlédnout si zástupce mořské fauny i zespodu. Až dosud jsem neměla příležitost navštívit jakékoliv mořské akvárium – možná proto „Two Oceáne Aquarium“na mě ohromně zapůsobilo. Oceňuji především snahu zdejších vědců přiblížit návštěvníkovi co nejvíce unikátní ekosystém a život v mořích Jižní Afriky. Z akvária se vydáváme do zdejších obrovských hangárů, kde jsou soustředěny drobné obchůdky s různým africkým a indickým zbožím.

Večer trávíme s našimi španělskými přáteli v jejich milém obydlí. Ignacio zde má i malý ateliér, pro malování. Trochu ho musím ukecávat, aby mi ukázal některé ze svých děl. K večeři máme pizzu se skvělým pštrosím masem! Znovu a znovu probíráme chyby, kterých jsme se dopustili při brodění řeky Bloukrans na Otter trail. Ignacio se zmiňuje o otci jednoho ze svých přátel, který brodil řeku ve stejném místě někdy v minulosti a naneštěstí ho silné mořské proudy odnesly někam na oceán. Dodneška nikdo neobjevil jeho ostatky.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                

                                                                                                                                                                   Devil´s   Peak